Méně mluvit, více jednat…

Kdy je ten správný čas pro splnění snu a o cestě za jeho naplněním vypráví čerstvá dobrovolnice Maruška Procházková.

Vždy jsem věděla, že chci strávit nějaký čas v rozvojové zemi. Poznat sebe, poznat jinou mentalitu, odbourat zkostnatělé představy o rozvojových zemích, zejména pak v oblasti subsaharské Afriky a především být někde, kde to má vícestranný význam.

Ideální čas pro splnění mého snu se mi jevil po studiu. Ještě předtím, než se začnu protáčet ve víru stereotypního pracujícího lidu 🙂 Bylo mi ovšem jasný, že to bude dost náročný rok. Příprava na dobrovolnictví, škola, praxe, brigáda – nebylo toho pro mě – a vlastně stále není – zrovna málo. Na začátku jsem se proto rozhodla, že si přípravu rozložím do dvou let a hezky v klidu si dostuduju a pak se uvidí. Jenže s každým dalším přípravným víkendem se mé plány měnily. Vždy jsem se z víkendu vracela v obrovské euforii, myšlenkami v Zambii a pak najednou honem honem do školy, tam odevzdat seminárku, tam jít na zkoušku, jedny státnice, druhé státnice, občas odběhnout na brigádu a hned na další přípravný víkend… euforie… škola… práce… očkování… a tak pořád dokola. Ten tlak byl obrovský do chvíle, kdy jsem si uvědomila, že to nějak prostě dopadne a že není potřeba tolik plánovat a o všem tolik mluvit, ale je potřeba více jednat. Věnovat se tomu, co má člověk nejblíž před sebou, vědět, za čím jde a opřít se celou vahou o Něj.

A tak jsem teď najednou na konci i na začátku, tak rychle a tak nečekaně. Bez ohledu na to, jak tahle moje cesta skončí, jsem nesmírně vděčná za celý uplynulý (i když velmi hektický) rok, za každý přípravný víkend a každou jeho chvíli, za všechny, kteří ty chvíle pro nás vytvářeli. Přála bych tuhle zkušenost všem lidem, kteří mají chuť poznat a zažít něco nového.

Nemůžu se dočkat na to, co mě čeká, a přitom se třesu strachem. Děkuju všem, co mi kryjete záda!

Marie Procházková

Menu