Dobrovolníci, kteří se vydávají pomáhat do světa, mají spoustu superlativů – jsou šikovní, odvážní, obětaví, akční… Jejich rodiče jsou na ně právem pyšní, ale prožívají také spoustu pochybností, strachu a nejistoty, co že na jejich děti v daleké zemi čeká a jak daleko a na jak dlouho od nich budou odděleni.

„Nechte mladé rozhodnout“

Manželé Pavla a Honza Macounovi jsou salesiáni spolupracovníci a do světa vypravili prostřední ze svých tří dětí, Terezku, která momentálně pomáhá v Zambii. Pavla pracuje jako zdravotnice na dětském lůžkovém oddělení, Honza v meteorologickém ústavu. Oba dva byli v mládí vedoucími dětí v turistickém oddíle a po založení rodiny hledali, s kým by mohli sdílet víru, život s dětmi a zároveň i něco dělat pro druhé. Cesta je tak dovedla právě ke spolupracovníkům.

Znali jste Sadbu ještě předtím, než se Terezka rozhodla vyjet?

Pavla a Honza: Věděli jsme o vás… Jednu dobrovolnici už jsme podporovali, vycestovala se Sadbou na rok do Afriky. Jmenovala se Majka a jezdila po farnostech představovat dobrovolnickou službu. Přijela i do naší farnosti a docela mě to tenkrát nadchlo.

Kdy jste se dozvěděli, že se chce Terezka vydat na dobrovolnou službu?

Pavla: Hodně trajdala venku, takže pro nás nebylo nic neobvyklého, že najednou někam mizela na víkendy (pozn. red.: přípravné víkendy). Jen nám přišlo divné, že nepřišla spát domů o víkendovém setkání, které probíhalo kousek od nás, v Kobylisích. A jednou večer – před Vánoci – dramaticky řekla, že nám musí něco oznámit. V hlavě mi probíhaly různé krizové scénáře, a tak se mi docela ulevilo, když nám řekla, že se chce vydat na dobrovolnou službu. Říkala jsem si, že je to vlastně docela dobrá zpráva. Dlouho nám to nechtěla říct, chtěla si to sama ujasnit… Ale pak už to vědělo moc lidí, i v našem okolí, a bála se, abychom se to nedozvěděli od někoho cizího. Takže nám to raději už řekla. Naše první reakce byla vlastně, že…
Honza: … že dobrý!

A jak reagoval zbytek rodiny?

Pavla: Určitě tam byl strach a obavy. Ale spíše byly odezvy, jako jsem měla já: obdiv, že něco takového chce zvládnout. Třeba já jsem na to nikdy nenašla odvahu. Na začátku jsme spíše všichni vyčkávali, pozorovali a ptali se, abychom ji neodradili, aby našla správnou cestu sama…
Honza: Ve mně se to mísilo, jak říkala Pavla. Na jednu stranu jsem z toho měl radost, na druhou stranu jsem se bál, jak to bude. Přece jenom jede na deset měsíců tak daleko. Obava byla pochopitelná.

Čeho jste se nejvíce obávali?

Pavla: Té dálky. Když se něco stane, člověk nemůže pomoci.
Honza: Stát se může asi leccos. Nevíme, jak to tam funguje. Společnost a kultura je rozdílná, je to trošku o něčem jiném. Říkal jsem si, jak si asi zvykne, jak bude schopná fungovat? Hodně mi pomohl rozhovor s Alanem Křišťanem (pozn. red.: salesián, člen přípravného týmu). Pochopil jsem, že stát se může cokoliv a kdekoliv. Ujištění, že SADBA je schopna jim pomoct a nevykašlat se na ně, dostat je domů, pro mě bylo uklidněním a potvrzením, že asi jedou opravdu s někým, kdo se o ně postará, když bude nejhůř.

Co rozhodlo, že jste Terezku „pustili“? Měli jste nějaké podmínky nebo dohodu?

Honza: Víte, je jí 25, takže on už výraz „pustit“ zaznívá lehce pofidérně. Už to úplně nejde zakázat. Pro mě bylo opravdu důležité to, že jsme si o všem mohli
s někým ze Sadby popovídat a dozvědět se, jak to chodí. To bylo to hlavní.
Pavla: Já byla moc ráda, že jsme mohli být na víkendovém vyslání dobrovolníků. Vnímala jsem, jak je příprava budoucích dobrovolníků dobrá a důležitá a jsem vděčná za ni i za slavnostní vyslání. Setkali jsme se s dobrovolníky, kteří se již vrátili, i s ostatními rodiči. Dozvěděli jsme se, jak to mají oni a nakonec jsme to prožívali společně s nimi. Pro mě to bylo hodně důležité a doporučovala bych to všem rodičům – být tam a poznat ty, co se už vrátili, rodiče těch ostatních, i dobrovolníky, kteří se chystají. Myslím, že to je výborná akce.
Honza: No, bylo to fajn.

Jak se cítíte teď, když je Terezka pryč? V klidu, bez obav, máte informace a jste spokojeni, anebo je to jinak?

Pavla: Díky WhatsAppu je to pro nás úplně úžasné. Jsem za něj moc vděčná, protože se skoro každý týden slyšíme, i když se hovor často seká kvůli signálu. Terezka založila whatsappovou skupinu, kde jsou naši rodiče, sourozenci a kamarádi, skoro celá naše farnost, a společně to prožíváme – Terezka jednou za čas pošle pár fotek, napíše, čím žije, a to je pro nás skvělé. A myslím, že i pro ni. Také jsme vděční těm, co přispěli nejenom modlitbou, ale i finančně. Díky zprávám od Terezky vidí, proč tam je, co tam dělá – i pro nás je to velká pomoc a podpora. Upřímně, na začátku volala docela často a říkali jsme si, že o ní víme víc, než když byla doma. Víceméně jsme tedy spokojeni, jen „s ní“ občas trochu prožíváme těžkosti, jako třeba výskyt štěnic a tak.
Honza: Kdyby probíhala komunikace s tříměsíční prodlevou, jako třeba náš pokus poslat jí balíček, který se po měsíci vrátil do Prahy a po opětovném odeslání stále ještě nedorazil na místo, bylo by to složitější.

Rodinné foto na vyslání dobrovolníků

Předpokládám, že na klidu vám přidalo i to, že tam Terezka není sama. Jela s ní dobrovolnice Markéta Bernardová, rovněž dcera salesiánů spolupracovníků. Myslíte si, že vaší dceři služba něco dává nebo něco bere?

Pavla: Já jsem o téhle otázce hodně přemýšlela a myslím si, že nejvíc jí to bere volnost. Ona byla zvyklá všude chodit po večerech, trajdat s kamarády. Zdá se mi, že jsou v komunitě hodně uzavřené, že se nikam nedostanou a ani není moc kam jít.
Honza: To úplně nevíme, jak to tam mají, ale asi je ta volnost menší.
Pavla: Na druhou stranu zažije naživo Afriku. To, co člověk vždycky jen viděl na obrázcích nebo slyšel z doslechu. Při několika výletech, které holky podnikly, si užívaly přírodu a poslaly nádherné fotky. Myslím, že se jim moc líbil výlet k vodopádům a návštěva sousední komunity, vzdálené asi tři hodiny jízdy, kde měly možnost mluvit i s jinými dobrovolníky.
Honza: Mě fascinovalo, jak psala, že v Zambii využijí úplně všechno, co mají právě po ruce. Například hračku nebo batoh si udělají z víček od PET lahví. Vidí, že ne všechno je nutné kupovat a že radost může mít člověk i z něčeho, co nic nestojí.
Pavla: Když jsem s ní mluvila, říkala, že vnímá tu obrovskou chudobu i propastný rozdíl ve vzdělávání a v celém školském systému, ale děti ji mají rády a ona je také.

A vám, rodičům, tato zkušenost osobně něco dává, nebo spíše bere?

Pavla: Mám radost, že tam jela, že to dokázala, jsem na ni pyšná. Jsem ráda, že pomáhá, a věřím, že je tam užitečná. Ale chybí nám: o Vánocích, na oslavách a rodinných akcích…

Co byste vzkázali rodičům mladých lidí, kteří se na dobrovolnictví připravují nebo to zvažují?

Pavla: Ať se toho nebojí, pokud pojedou se Sadbou. Honza: Já bych za sebe řekl, ať mladé nechají se rozhodnout. Myslím si, že jakýkoliv tlak na ně, ať v tom směru, nebo v tom druhém, může být jedině problém. Ať to nechají na nich a věří, že to bude dobré.

Takovou zkušenost nemůže nic nahradit

Jitka Kazimírová je maminkou dvojčat – Emy, která strávila skoro rok na dobrovolnické službě v Africe, a jejího bratra Tomáše. Jitka pracuje jako interní auditorka a ve volném čase si užívá roli zpěvačky v punkové kapele Swetřík. Narozdíl od Emy, která má vřelý vztah ke skautingu, spala pod stanem jen párkrát za život a nedá s mužem dopustit na pokoj s vlastní sprchou.

Když jste se dozvěděli o rozhodnutí Emy vyrazit na dobrovolnickou misi, jaká byla vaše reakce? Podporovali jste ji a povzbuzovali, nebo jí to spíše vymlouvali?

Nerozmlouvali jsme jí to. I vzhledem k věku (tehdy jí bylo 19) a tomu, že věřím, že má právo jít za svými sny. Bylo to pro nás ale dost citlivé, odjela hned po maturitě a předtím musela absolvovat v krátké době několik očkování. Navíc cílové místo se po několika měsících sžívání s Indií ve finále náhle změnilo na Keňu – Nairobi. Manžel měl ještě větší obavy. O její bezpečnost, jak se bude stravovat, co exotické choroby, hmyz… jak daleko to bude do nejbližší nemoc-nice, kdyby se něco přihodilo. Téměř všechno nás na Africe děsilo, protože jsme konzervativní cestovatelé a nejdál jsme byli s cestovkou na portugalské Madeiře.

Co vám pomohlo před odjezdem?

Zásadně pomohl víkend v Brně, kdy se slavilo vyslání dobrovolníků. Tam jsem se setkala s dalšími rodiči, s týmem Sadby, poznala několik dobrovolníků. Velmi jsem si také užila společné slavení, slavnostní mši a radost, která všechno prolnula. Uklidnilo mě, že vidím kamaráda dobrovolníka Honzu, který s ní pojede, poznala jsem jeho rodiče a viděla kus rodiny, která s ním na slavnost přijela. A nejvíc pak možnost si popovídat. Získat odpovědi na všechny otázky, které jsme jako rodiče měli.

Přesto, přišel moment, kdy to na vás více dopadlo?

Vlastně až během slavnostní mše k vyslání dobrovolníků mi došlo, že Ema opravdu jede pryč a neuvidíme ji poprvé v životě déle než dva tři týdny. Neprožijeme spolu vánoční svátky… Obrečela jsem to. Nakonec jsem však odjížděla domů plná naděje, že všechny modlitby, které dobrovolníky provázejí, prostě nemohou nefungovat. Navíc moje vlastní kmotra, aktivní salesiánka spolupracovnice, i Emina biřmovací kmotra, salesiánská sestra, Emu na dálku sledovaly a podporovaly ji modlitbou.

Měla jste pocit, že je Ema na službu dobře připravená?

Ano, angažuje se roky ve skautingu, vede skupinku děvčat, byla zdravotnicí nebo hlavní vedoucí letního tábora. Naučila se tak zvládat spoustu praktických věcí i reagovat na nenadálé situace. Umí připravit program pro děti různého věku, spolupracovat s nimi úplně přirozeně a s vnitřní radostí a naplněním. Ema měla i knížku Mezi dětmi ulice od dobrovolnice, která také působila v Nairobi. Za sebe bych ji rodičům doporučila číst až po návratu jejich dobrovolníka/dobrovolnice. Mně moc klidu nepřidala, ačkoli je psaná s láskou a velmi čtivě a poutavě.

Říkala jste, že pro vás bylo důležité vyslání. Je pro vás tedy Sadba důvěryhodná?

Předtím jsem o Sadbě nic nevěděla. Bylo důležité potkat osobně například ředitelku Petru i ostatní ze Sadby. Zjistit věci typu, jak je zabezpečeno pojištění, jak (ne)bezpečná může být cesta z letiště, co bude po návratu. Moc pomohlo i svědectví od těch, co už dobrovolnictvím prošli. Měla jsem důvěru v důkladnou přípravu. Připadalo mi, že je Ema proškolená a připravená na nejrůznější scénáře, které mohou dobrovolníky na místě potkat. Ve výsledku se není čeho bát. Dobrovolníci jsou pod ochranou opravdu profesionálně vedené organizace s dlouholetou zkušeností. A mám pocit, že Sadba ani lidé na místě misií nepodceňují žádná rizika. Ema se například nemohla mimo středisko pohybovat sama bez doprovodu.

Darovat svůj čas dětem znamená dostat nevyčíslitelně více. Takovou zkušenost nemůže nic nahradit!