Po šesti letech končí projekt Sadby a tamější partnerské organizace Don Bosco Mangaal v indickém Manipuru na severovýchodu Indie, který změnil způsob výuky na venkovských školách. Tým Bosco Mangaal vyškolil přes 200 učitelů v 15 školách a umožnil 350 dětem z nejchudších rodin dokončit základní vzdělání bez strachu ze školních poplatků. Devět z patnácti partnerských škol se stalo vzorovými institucemi pro celý region.
Podpora dětí
Po několika letech skončil projekt Vzdělávání učitelů v severovýchodní Indii ve státě Manipur. V této hornaté zemi se většina rodin živí zemědělstvím, a to s velmi nejistým příjmem, který mnohdy nestačí pokrýt náklady rodiny na celý rok.
Každé dítě dostávalo 1 000 rupií ročně – částku, která pokryla přibližně třetinu školních poplatků. Zbytek zajišťovala škola a část také rodiče. Podpora se opakovala každý rok po celých šest let trvání projektu. Příjemci byli vybíráni po konzultaci s řediteli škol a po návštěvách rodin přímo v terénu. Děti byly ve věku 5–14 let a jednalo se zejména o sirotky, děti z neúplných rodin a o žáky s velmi nízkým sociálním zázemím. Děti navštěvoval terénní tým Bosco Mangaal ve škole i u nich doma. Cílem nebylo žáka jen finančně podpořit, ale rovněž ho udržet ve vzdělávacím systému a motivovat ho k dalšímu studiu.
Studenti nemuseli mít strach z nezaplacených poplatků, ale mohli se soustředit na studium a naplnit naději na lepší budoucnost.
Příběh Chamgailu Panmei
Jedním z příkladů přímého dopadu projektu je příběh jedenáctileté Chamgailu Panmei z vesnice Pongringlong. Pochází z chudé zemědělské rodiny, kde oba rodiče denně pracují na polích a příležitostně jako nádeníci. Rodina pečuje celkem o tři děti, přičemž ona sama i její mladší bratr Gaithaothui mají tělesné postižení.
Všichni tři sourozenci bydlí na školní internátní koleji, která jim prominula poplatky kvůli mimořádně tíživé ekonomické situaci rodiny. Přestože je Chamgailu fyzicky handicapovaná, hraje na buben a ukulele, stará se o mladší sourozence, vaří jim a pere a přitom se pilně učí. Učitelé ji popisují jako zodpovědnou, spolehlivou a přátelskou dívku, která se i přes svůj handicap zapojuje do školního života bez výhrad.
Náš projekt umožnil Chamgailu pokračovat ve studiu a udržet sourozence ve vzdělávacím systému. Bez finanční podpory by jejich šance na dokončení základního vzdělání byla jen velmi malá.
Další cesta?
Situace je po etnickém konfliktu z roku 2023 a ekonomickém propadu vlivem covidu kritická. Ceny životních potřeb vzrostly, pohyb mezi okresy je omezený, příjmy rodin ještě nižší než dříve. Koordinátorka projektu Martha Golmei otevřeně přiznává: „Plán pro sponzorovanéí studenty je po konci projektu nejistý. Osud těchto dětí závisí na dobré vůli ředitelů škol a způsobu, jakým situaci vyřeší rodiče.”
Bosco Mangaal plánuje oslovit místní dárce, ale přizná, že pokrýt potřeby všech 350 dětí touto cestou není plně realistické.
Školení učitelů
Vzdělávání učitelů bylo dalším cílem projektu. Po dobu jeho trvání prošlo různými formami školení přibližně 200 pedagogů z 15 partnerských škol v Manipuru. Vedle toho se pžíležitostných seminářů zúčastnilo dalších 60 učitelů ze sousedního státu Nagaland a přes 100 pedagogů z různých nepartnerských škol.
Projekt pracoval se dvěma formáty: třídenními až pětidenními pobytovými semináři v rekreačním centru a dvoudenní návštěvy přímo ve školách, které se konaly dvakrát ročně. Denní program těchto akcí byl intenzivní – začínal v 6:30 a končil ve 21:00. Součástí byla vždy mikrovýuka a výstava pomůcek, které si učitelé sami vyrobili z dostupných materiálů. Učitelé si odnesli konkrétní dovednosti: přípravu plánů hodin, výrobu levných didaktických pomůcek, metody výuky zaměřené na aktivitu žáků a posílení sebevědomí při práci ve třídě. Byl vydán i příručka pro učitele, kterou pedagogové používali jako praktický průvodce i po skončení semináře.
Terénní tým se ke každé z partnerských škol vracel na 2 až 4 dny, sledoval výuku přímo v hodinách, kontroloval přípravy hodin a diskutoval o výsledcích.
Seděli jsme s nimi v hodině, sdíleli jsme zjištění, a po škole jsme se smáli, plánovali a trávili kvalitní čas přípravou na druhý den.
Změny v praxi byly viditelné. Asistentka učitelka Roslin Kipgen z J. N. Public School v Kangpokpi popsala svou zkušenost takto: „Přijela jsem poprvé a bylo to jako přijít domů k rodičům. Poprvé v životě jsem mluvila a poslouchala anglicky. Aktivity, které jsem pak zaváděla ve třídě, udělaly z mých žáků aktivní účastníky hodin – a dnes již rozhodnutí stát se učitelkou, nelituji.”
Projekt často narážel na soustavné problémy: časté střídání učitelů ve školách, vzdálenosti mezi nimi i komplikace způsobené etnickým konfliktem v letech 2023–2024, kdy nebylo možné pobytové semináře uspořádat. Tým pak dojížděl přímo do škol, aby pokryl aspoň část výuky. Poslední pobytový seminář v říjnu 2025 navštívilo 33 učitelů z 10 škol. Zbývajících 15 se nemohlo zúčastnit kvůli stávkám a uzávěrám silnic.
Školení ředitelů a spolupráce se školami
Paralelně se školením učitelů byly v rámci projektu pořádány každoroční workshopy pro ředitele a vedoucí pracovníky partnerských škol. Tyto akce se konaly nejčastěji na kampusu Don Bosco v Chingmeirongu. Jeden z nich se uskutečnil přímo v rekreačním centru za přítomnosti hostů z nadace SADBA – otce Alana Křišťana a ředitelky Sadby Petry Klaškové.
Program zahrnoval odborné vstupy externích lektorů, skupinové diskuse a praktická cvičení. Ředitelé tak lépe porozuměli metodám, které tým Bosco Mangaal aplikoval při práci s učiteli, a mohli poté sami vytvářet ve školách podmínky pro jejich využití. Výsledky jsou patrné skrze konkrétní čísla: z 15 partnerských škol se 9 stalo skutečnými vzorovými školami pro okolní region. Apple Buds Academy zavedla například digitální výuku a interaktivní třídy – každý rokem nyní roste počet jejích žáků.
Ředitelka Tracy Kipgen z Apple Buds Academy je v materiálech projektu popsána jako příklad toho, jak může vedení školy proměnit kulturu celé instituce. Ve škole fungují společné obědy pro všechny žáky, aby nebyly patrné sociální rozdíly v rodinách, žáci slaví narozeniny přímo ve třídách a po vyučování zůstávají ve škole dobrovolně – což koordinátorka projektu považuje za jeden z nejsilnějších signálů toho, že se škola stala místem, kam děti chtějí patřit.
Někdy rodiče uvažovali o převdení dětí do jiných škol, ale děti odmítaly – říkaly, že do té jiné nepůjdou.
Projekt dokázal vytvořit ve školách pocit sounáležitosti, který přetrvává i bez přítomnosti projektového týmu. Učitelé, kteří školy opustili kvůli „lepším příležitostem“, si odnášejí dovednosti a vědomí, že prošli systematickým vzděláváním. Tam, kde působí, sdílejí nabyté zkušenosti s novými kolegy.
Po skončení projektu plánuje Bosco Mangaal sledovat dění ve školách a nabídnout podporu tam, kde to bude možné. Zdroje z poplatků za školení od externích škol jsou uchovávány jako záchranná síť pro zachování alespoň části aktivit.
Projekt byl realizován v obtížném období postcovidové krize, etnického konfliktu a ekonomického propadu. I přesto zanechal v Manipuru viditelnou stopu: v podobě pedagogů, kteří pracují jinak než dříve, a dětí, které díky jednoduché finanční podpoře nezůstaly za branou školy.
Za všechny děti i pedagogy z Manipuru děkujeme všem, kteří se na tomto projektu podíleli.
Projekt sice končí, ale Indii úplně neopouštíme. Budeme i nadále pomáhat tamějším dětem a mladým lidem skrze naše dobrovolníky, které do těchto míst posíláme.
Můžete se také zapojit do našeho nového rozvojového projektu v DR Kongo, ke kterému vás srdečně zveme.
