Jarka Chorovská a Yanomami
Svět misií

Jak se sestře Jarce žije s tisíce let starým kmenem Yanomami a jak vypadá misijní služba v pravém domorodém prostředí? Přinášíme vám rozhovor z daleké Venezuely.

 

Jarko, jak ses dostala k misiím? A proč právě Venezuela?

Už v noviciátě jsem věděla, že bych chtěla jít do misií. Řekli mi ale, že nemám povolání. Ono se to ozývalo i dál, měla jsem touhu jít hlavně do Afriky. Tak jsem napsala naší hlavní představené, že se dávám k dispozici, bylo to v roce 2007. Dostala jsem svolení a další rok jsem se na to měla připravovat na ročním misijním kurzu v Římě. Před Vánocemi nám dali tak zvané poslušnosti. Předložili nám devět zemí a my se měly za ně modlit a zjišťovat si o nic co nejvíc informací. Pak jsme si z těch devíti měli vybrat tři, kam bychom chtěli jít. Šlo o to vzít v potaz také své zdraví a schopnosti. No, a pak nám představené z těch tří zemí jednu vybrali. Mě Venezuela oslovila hned, měla jsem ji na prvním místě. Začala jsem se tedy učit španělštinu, uměla jsem jenom italsky.

Situace ve Venezuele je teď dost složitá, že…?

Ano. Venezuela je silně komunistická země (oni sami říkají, že socialistická). Už několikrát sice ve volbách vyhrála opozice, ale komunisté nechtějí ustoupit a zůstávají u moci dál. Dřív to byla jedna z nejbohatších zemí Ameriky, ale teď se tu nic nevyrábí, nic nepěstuje a ropa, které má Venezuela veliké zásoby, se pořádně neprodává. Hodně surovin se donedávna kupovalo od jiných států, ale jelikož došly dolary, situace se stále víc zhoršuje. Jsou teď fronty na všechno – na mýdlo, toaletní papír, jídlo… Roste tu počet kriminálních živlů a také politických vězňů.
Amazonie, oblast, kde působím mezi příslušníky kmene Janomamů (Yanomami), je pohraniční oblastí Venezuely – cíp u hranice s Brazílií a Kolumbií. Jde o vojenskou oblast, kde vládnou vojáci, kvete pašování drog a roste těžba zlata. Ta byla donedávna ilegální, nyní je zlegalizována.

Co tam u vás dělají sestry salesiánky a co děláš ty?

FMA mají ve Venezuele především školy, v Amazonii mají ještě internáty. Další důležitou činností jsou pravidelné návštěvy osad. Já působím v osadě Mavaca na břehu horního Orinoka, kde jsme si stanovili tři cíle: evangelizace, výchova a růst v samostatnosti. Evangelizace, to znamená katecheze, přípravy na biřmování, bohoslužby slova v osadách (nejsou tam všude mše), liturgické oslavy svátků, atd. Výchova – celkem i s osadami máme ve všech školách asi 1000 dětí, jsou to školy do 6. Třídy. Odpoledne máme školu pro ty mladé, kteří chtěli chodit do školy dál. Povinná docházka ve Venezuele není. Růst v samostatnosti se snažíme podporovat skrze různé kurzy – včelařství, zahradnictví, šití, háčkování, opravování motorů – je to nabídka zvláště pro ty, kteří nechtějí studovat. Pak nabízíme také kurzy, kde se šéfům osad vysvětluje, jaká mají na svém území práva. Všude kolem totiž na ně číhají problémy spojené s drogami, alkoholem a těžbou zlata. Vládou jsme dost nechtění, protože díky našemu misijnímu působení se průmyslníkům nevyplatí u nás tlačit na těžbu zlata. Naši místní se totiž naučili bránit a dělat jim problémy.

Jací jsou lidé, se kterými jsi v kontaktu?

Jedná se o kmen Yanomami, což je tisíce let starý kmen s mnoha zvyky a tradicemi, které si dosud jeho členové zachovali. Teď už mají také větší kontakty s naší kulturou a jejich život se mění. Žijí v pralesích v domcích zvaných „shabono“, což je dům, který má střechu z palmových listů a je stavěn dokola tak, že vytváří zastřešené mezikruží s volným prostranstvím uprostřed. V chatrči se spí, uprostřed se odehrává život. Tyto „shabono“ bohužel postupně mizí, staví se pevnější domy, i ty si ale zachovávají kruhové uspořádání.

Janomamové věří hodně v mýty, klíčovou úlohu má u nich šaman. Jsou to animisté, kteří věří na duchy. Používají prášek zvaný jopo, což je halucinogen – směs kůry a rostlin – který si to foukají do nosu. Díky tomu se dostávají do transu a spojují s duchy. Každá osada má svého šamana, který nad osadou bdí, aby na ni nepřišlo nic zlého – třeba nemoc, smrt. Když začne bouřka, začnou šamani „čarovat“. To, že mě kousl had, není proto, že jsem na něj šlápl, ale proto, že ho někdo poslal, aby mě kousl. A mohl to být třeba někdo z vedlejší osady. Proto pak začnou válčit proti sobě. Když je v osadě šamanů víc, mají mezi sebou hierarchii. Stát se šamanem není snadné, musí poznat různé duchy, zkouškou neprojdou všichni. Musí absolvovat takový seminář… Celá jejich kultura je se šamany spojená, lidé jim bezmezně věří.

Komunita FMA+SDB

Žijeme jako tzv. apoštolátní komunita společně se salesiány a laiky. Nejdřív každý salesián pracoval na svém díle na čtyřech různých místech. Pak místní biskup rozhodl, že bude lepší pracovat pod jedním projektem a všechny čtyři komunity spojil. Většinou to byli salesiáni, sestry byly jen na dvou místech. Komu se to nelíbilo, musel odejít. Díky tomu se teď pracuje na všech čtyřech místech podle jedné linie. Všechny 4 komunity se scházíme každý měsíc na 3 dny a máme společnou formaci, společně plánujeme. Jinak se v jednotlivých místech také společně modlíme a máme společnou ekonomiku.

Jezdí k vám nějací dobrovolníci?

Dříve k nám jezdili dobrovolníci z Německa, většinou to byli zdravotníci. Teď už misie ale nemá zdravotnictví na starost, takže k nám už nejezdí. Za současné napjaté politické situace je problém, aby k nám přijel dobrovolník z ciziny. Už jen dostat se k nám do naší misie a získat k tomu všechna povolení, je v podstatě nereálné. Navíc nelze získat roční vízum, dávají jen turistické na 3 měsíce. No, a také s dopravou je problém. Když chci jet z Mavacy do světa, musím nejdřív 4 hodiny lodí do Esmeraldy. Pak z Esmeraldy do Puerte Ayacucho je to lodí 2 dny a tam odtud do Caracasu autobusem celou noc po špatných cestách, anebo letadlem. My sestry proto jezdíme „domů“ jednou za 3 roky.

Myslíš, že my tady v ČR bychom vám mohli na něco konkrétního přispět?

Možná na háčky na ryby, aby mohli u nás snáze lovit ryby. A pak jedna osobní věc… Moc ráda bych sehnala peníze na jednoho mladíka od nás, jmenuje se Rami Langer Cariban. Chtěl by jet do Krakova na setkání mládeže se svatým otcem, ale má problém sehnat prostředky na zaplacení pobytu. Cestu do Polska sice všem mladým hradí biskupská konference, ale na ostatní výdaje si musí sehnat prostředky sami. A kvůli velmi nevýhodnému převodu bolívaru na eura je to pro ně neskutečně moc peněz.

Jarko, ještě jedna věc na závěr. Co bys vzkázala mladým, kteří uvažují o misijní dobrovolnické službě?

Ať se toho nebojí, protože v misiích je to moc pěkná práce. A kromě toho, taková zkušenost jim dá víc, než sami mohou druhým dát, i když tam třeba kvůli tomu jedou.

Děkujeme za rozhovor

Menu