O dobrovolnících toho bylo napsáno mnoho. Jak ale vnímají jejich přítomnost ti, kteří na daném místě dlouhodobě žijí a pracují? Podívejme se na dobrovolnictví z pohledu salesiánů, kteří je přijímají do svých komunit skrze rozhovor s Jaroslavem Vracovským, misionářem v Mongolsku.

Járo, ty jsi salesián, toho času na misiích. Jak dlouho už vlastně působíš v Mongolsku?

Už je to skoro deset let.

V Čechách jsi před dvaceti lety stál u zrodu české Sadby, organizace, která připravuje a vysílá dobrovolníky na misie do celého světa. Jsou dobrovolníci i v Mongolsku?

V Mongolsku jsou dobrovolníci z ciziny, místních dobrovolníků tak moc není. Určitě ne tolik, jako v Čechách. Myslím, že u nás je koncept pracovat pro dobro nějaké věci zdarma a ve volném čase celkem rozšířený, v Mongolsku tomu zatím tak není.

Čím to?

Mám pocit, že dobrovolnictví je spíš pro rozvinuté národy. Když už lidi něco mají, třeba malinko víc, než potřebují, tak pak mohou rozdávat. Když pracují 24/7, aby zajistili své potřeby, nemají čas ani peníze na to, aby rozdávali ostatním. Nehledě na to, že nemají vzory.

Kteří zahraniční dobrovolníci tedy do Mongolska jezdí? 

Obecně jezdí do Mongolska dobrovolníci hlavně z Jižní Koreje (hodně doktorů pomáhá v nemocnicích), z Polska, Německa, Ameriky (nedávno stavěli veřejné záchodky) a dokonce i pár prvních vlaštovek z České Republiky přiletělo.

Pojďme si teď povídat o dobrovolnících ve vaší salesiánské komunitě. Tušíš, kolik jich tam za tvou dobu působení bylo?

Něco kolem třiceti, na různě dlouhou dobu a za různými účely.

Jak dlouho zůstávají?

Někteří  přijíždí jen na chvíli, třeba na měsíc, jiní slouží rok i více let. Jako například jedna dobrovolnice z Jižní Koreje, která nedávno oslavila své osmdesáté narozeniny. S přestávkami nám pomáhá s farmařením už patnáct let!

A na jak dlouho byste dobrovolníky chtěli?

Ideálně na 115 let!  Ale vážně, o letních prázdninách může dobrovolník být přínosem i na měsíc či dva. Když něco umí, třeba hrát na hudební nástroj, a je ochotný to učit děti. Samozřejmě to záleží i na vízech – s těmi je problém po celém světě.

Co vám dobrovolníci přinášejí?

Přináší nám nové zkušenosti, nadšení, své dary a hlavně přítomnost. Jsou tam. Pro děti, ať už z dětského domova nebo z farnosti. Jsou tam, nikam nejezdí, ani do školy, ani do práce, … A pak přináší svědectví živé víry. To je pro naši misii to nejdůležitější!

Jaký k nim mají salesiáni vztah?

Jsou pro nás partnery. Přijímáme je, stanou se součástí naší komunity.

Je pro komunitu v něčem výzva mít u sebe dobrovolníky?

Záleží na dobrovolníkovi a jak se s komunitou sžije. Většinou ho ale komunita bere za přirozenou součást svého života. Zároveň to ale vyžaduje od komunity úsilí se mu věnovat, zapojit ho a koordinovat pro něj práci a aktivity.

Pobývali u vás i čeští dobrovolníci?

Myslím, že dva. Každý v jinou dobu a na jiném místě. Adam byl v roce 2022 dva měsíce v Šovo, Zdíša byla o rok později v Darchanu.

Co tam dělali?

Zdíša byla v jiné komunitě, než já, tak nevím přesně, ale určitě pomáhala v oratoři. Adam učil kytaru a angličtinu, vedl vědecký kroužek a taky pomáhal v oratoři. Byl velice flexibilní a děti na něj do dneška vzpomínají.

Vzpomněl by sis na nějaký silný zážitek s dobrovolníkem?

Právě s Adamem jsme se vydali na Tsetsee gun, nejvyšší horu u Ulanbataru. Samozřejmě, že jsme tam šli z jiné strany, než se typicky chodí. Jeli jsme 15 km na kole a  pak šli 15 km pěšky do kopce. Adam si cestou v potoce namočil boty a šel bosky. Po kamenech, nerovnostech. Říkal: „My skauti jsme zvyklí na cokoliv.“ Byl to velmi náročný výlet, nedokážu si představit, že bych tam šel s někým jiným. Adam to zvládl bravurně.

Kromě toho, že jsou správní skauti, liší se nějak čeští dobrovolníci od ostatních?

Jsou dobře připravení a velice iniciativní. Hledají, jak se zapojit, nemusíme je popostrkávat.

Mají dobrovolníci při příjezdu nějaké těžkosti, se kterými se potýkají?

Rozhodně s jazykem. Mongolština je velice důležitá, místní anglicky moc neumí. I seminaristi, kteří přijíždějí na šest měsíců se učí mongolsky. A druhou problémovou oblastí je klima. V zimě tam může být klidně -35 stupňů a to není úplně pro každého. Navíc mrzne od října do dubna.

Čeští dobrovolníci jsou dobře připravení a iniciativní!

 

Napadá mě tedy, jak to Adam dělal s jazykem. Předpokládám, že mongolsky neuměl.

Neuměl, ale po krátké době byl schopný vést hodinu i bez perfektní mongolštiny. Dobrovolníci dokážou naskočit rychle, aby využili i ten krátký čas, který tam stráví. Nepotřebují jazyk studovat intenzívně, stačí, když se základně domluví.

Potřebovali byste další zimomilné a jazyky se dychtivě učící dobrovolníky?

Určitě! Pastorační dobrovolník je vítaný. Může vykonat hodně dobrého a spoustu toho děti naučit. Obecně by se nám hodili dobrovolníci, co učí hrát na hudební nástroje, třeba na kytaru, a co umí jazyky – angličtinu a korejštinu. Potřebujeme ale třeba i někoho na ekovýchovu – farmaření nebo i specialisty v určitých profesích. Bylo u nás pár dobrovolníků z Německa, kteří nám pomáhali vytvořit strategický plán, projekty, analyzovat situaci. Takže ať už pracujete s dětmi a mládeží, zvířaty a rostlinkami nebo v kanceláři, uplatnění u nás najdete!

Teď budete mít určitě zástupy zájemců! Abychom je ještě víc namotivovali, řekneš nám ještě závěrem, co ti Mongolsko dalo a vzalo?

Naučilo mě žít jednodušší život, bez kalendářů a časových stresů.

Díky, Járo, za náhled na dobrovolníky očima salesiánů a také za přiblížení mongolské reality! 

Pavla Kašparová