Sny se mají plnit o Vánocích III.

před 1 měsíc

Třetí adventní neděle se zaměřuje na sny našich dárců. Zejména díky mnoha lidem, kteří si uvědomují, že se máme dobře a že to není automatické, můžeme pomáhat potřebným.

Seznamte se s příběhem jedné z našich dárkyň, paní Kateřinou Březíkovou, maminkou tří dětí a dnes i neúnavnou organizátorkou misijních jarmarků v Halenkovicích, která se k této službě dostala postupně a téměř neplánovaně. Zapojení do dětského společenství, příprava na biřmování i poté převzetí vedení misijního jarmarku ji přivedly k hlubokému pochopení, že víra i solidarita se nejlépe předávají dětem skrze konkrétní zkušenost. Pod jejím vedením se jarmark stal nejen místní tradicí, ale především prostorem, kde se naplňuje myšlenka „děti dětem“ – jednoduchý a srozumitelný způsob, jak je vést ke vnímavosti, pomoci druhým a otevřenosti vůči světu.

„… kdo ví, třeba z těch našich dětí taky jednou vyroste nějaký misionář!“
Kateřina Březíková

SEN PANÍ KATEŘINY

Můj příběh

Jsem městská holka ze Zlína, ale protože jsme chtěli bydlet v domečku, přestěhovali jsme se do Halenkovic. Stěhování a dostavení domečku proběhlo tak rychle, že si až myslím, že nám někdo tam nahoře tohle všechno naplánoval. Začala jsem s dětmi chodit do místního dětského společenství. Holčina, která ho tenkrát vedla, se krátce na to přestěhovala a na mě zbylo jeho vedení. S manželem jsme byli pokřtěni jako děti, ale do kostelíčka jsme začali chodit až spolu. V dětském společenství jsem si přišla jako slon v porcelánu, protože jsem toho o víře moc nevěděla a jak jsem pak měla vést děti. Přihlásila jsem se tedy na přípravu biřmování, abych měla nějakou křesťanskou výchovu a mohla ji pak předávat dál. Zároveň jsem hledala nějaký konkrétní směr a cíl, kam děti vést. To pak přišel další impuls od nové farnice, která přišla s myšlenkou uspořádat misijní jarmark. A když se pak po roce taky přestěhovala, spadla mi organizace do klína.

Děti dětem

S misiemi přišla myšlenka vštípit dětem, aby nežili jen pro sebe, ale pomáhali kolem sebe, ostatním – DĚTI DĚTEM. Aby to pro ně nebylo moc abstraktní, občas si čteme dopisy, které posílají dobrovolníci Sadby; jak se v té zemi žije, jak pomáhá, … Kdo ví, třeba z těch našich dětí taky jednou vyroste nějaký misionář. Líbí se mi, že děti taky ví, k čemu ty vybrané peníze byly použity, že to je něco konkrétního a něco, čemu rozumí. V září a říjnu se připravujeme na jarmark, sušíme jablka z farní zahrady, lisujeme mošt a vytváříme různé výrobky k prodeji. Maminky napečou buchty a jiné sladké pochutiny. Už je to taková tradice, že se sejdeme po mši na faře, farníkům nabídneme punč, něco k zakousnutí a od dětí si nakoupí jejich výrobky. Letos bychom rádi zopakovali misijní jarmark nejen pro farníky, ale pro celou obec, při rozsvěcení vánočního stromu.

Mým snem je pomáhat

Já bych jela hned, kdybych uměla jazyky a byla mladší! Ale mladší už nebudu a jako Husákovo dítě nejsem jazykově vybavená a je pro mě těžké se nějaké naučit.
Pomáhá mi ale, že můžu na misijní činnost přispívat a tím se na ní svým způsobem podílet.
Po dva roky jsme přispívali na dostavbu víceúčelové budovy ve Staré Zagoře v Bulharsku, o které nám osobně přišel povídat Karel Svoboda, dobrovolník, který strávil v Bulharsku na misiích rok. Já i děti jsme byli překvapení, o skutečnosti, jak některé místní děti, které nežijí tak daleko od nás, neměly co jíst. Zároveň mě ale trochu povzbudil, že bulharština, jakožto slovanský jazyk, není tak těžká se naučit. Tak že bych třeba přece jen někam vyjela, až naše nejmladší dítě vyletí z hnízda? Pracuji jako úřednice a těší mě, když odvedu dobrou práci. Zároveň ale hledám něco smysluplného a právě tato pomoc mi dává smysl. Vychovávat děti k solidaritě a navíc ještě i podporovat misie.

Za těch dvacet let, co se s dětmi setkáváme, a asi deset let, co pořádáme misijní jarmark, se u nás už pár dětí vystřídalo a přála bych si, aby jim v hlavičkách zůstalo, že mají pomáhat. Děti máme od školky po základku a mnohdy je pro ně těžké před kamarády přiznat, že chodí do kostela. Jsou tak sami, možná dva věřící ve třídě.

Mým snem je pomáhat! Uvědomuji si, že se máme dobře a není to automatické a ráda tuto myšlenku šířím dál.

Lidi si to často neuvědomují a pořád kvůli něčemu brblají. Přijde mi přirozené pomáhat dál a podporovat ty, kteří pomáhají. Pokud to děti pochopí, je to cennější než těch pár korun, které vybereme a pošleme. „Nepodstatným koníčkem“, který mě a mého může „naplňuje“ jsou také poutě, při kterých se člověk krásně ztiší a urovná myšlenky, už jsme doputovali do Santiaga de Compostela, do Assisi, do Fatimy aj.