7. Provinciálem v Jižní Indii

7. díl „Provinciálem v Jižní Indii“

Jan Med se loučí se svým působištěm v Tirupaturru a před ním stojí velká a nečekaná výzva – stát se hlavou salesiánů v Jižní Indii.

Zastávka v Kotagiri

Ještě předtím než přišla jedna z největších výzev Medova života, čekal na něj tříletý pobyt v horském Kotagiri. V roce 1955 tam byl přesunut z Tirupaturru, ve kterém působil devět let. Opouštěl ho velmi těžce, zvykl si tam více, než by čekal. Chlapce měl rád a práce s nimi se mu líbila.
Kotaigiri bylo příjemné místo s příznivým chladnějším podnebím. Bratři vlastnili malou čajovou plantáž, která přinášela příjmy z prodeje čajových listů, zahrada a farma dávaly dostatek vajec, masa a zeleniny. Často se tam střídaly návštěvy, které si tam přicházely odpočinout.


Kotagiri, Indie 1955 – skupina novicové v bílých klerikách – kandidáti na kněžství, a novicové v tmavých oděvech – budoucí koadjutoři

Z ředitele provinciálem

Po třech letech byli studenti přesunuti jinam a otec Med byl poslán do technické školy v Madrasu, kde se na krátkou dobu stal ředitelem. Po třech měsících v roce 1958 přišla totiž další změna – z  rozhodnutí generální kapituly byl Jan Med hlavním představeným otcem Ziggiottim zvolen provinciálem. Pro tuto roli se cítil naprosto nekompetentní, ale jako vždy s důvěrou splnil Boží vůli. Jeho nejbližšími a věrnými spolupracovníky se stali otec Dabove a otec Oreglia, praví salesiáni, zbožní a pracovití.


technická škola v Madrasu

Pod Medovu provincii patřila celá Jižní Indie, centrem byl tehdy Madras. Patřil do ní také celý Tamilnadu, Bombay, Goa, Kerala a Sri Lanka. Později byly přidány ještě státy Andhra a Karnataka. Vyvstala otázka, jak být v kontaktu se všemi domy v tak rozsáhlé oblasti? Vlaky a autobusy sice fungovaly, ale cestování s nimi bylo velmi složité.

„Msgr. Mathias byl záchranou. Věnoval provincii velkého chevroleta. Ale já jsem nepovažoval za přiměřené a nákladné jezdit tak velkým autem. A navštěvovat naše chudé domy a často ubohé misie tak luxusním vozem a předvádět se jako „barra saheb“. Rozhodl jsem auto prodat a koupit skútr, který jsem považoval za přiměřenější a kompatibilní s mým náboženským životem a prací. Skútr vypadal skromněji a mně docela vyhovoval.
Neměl jsem rád, když mi lidé sloužili. Na skútru jsem obsáhnul celou provincii, držel se na nižší úrovni a hlavně jsem byl soběstačný. Dlouhé cesty mi přinášely odpočinek si a uvolňovaly napětí. Byly cvičením pro moje tělo a udržovaly dobře moje reflexy. Také mi dovolovaly modlit se o samotě a nahlas. Byl mi doporučován silnější motocykl, ale já jsem dal přednost skútru také proto, že měl rezervu pro případ píchnutí“, líčí otec Med svoje začátky s pro něj tak typickým dopravním prostředkem 🙂


Jan Med na skútru  

Vizitace

Otec Med začal navštěvovat domy jeden po druhém, aby se představil a zkontroloval jejich stav. Po návratu z dlouhé cesty se vždy nejdříve vykoupal, prohlédl tisk kvůli zprávám a pak roztřídil poštu, která se nahromadila. Odpovídal podle důležitosti, spolubratři čekali na jeho odpověď. To vše společně s poradami zabíralo hodně času. Se svými poradci shledal, že stav provincie, jak ji převzali, je v dobré kondici. Z formačních domů přicházely stále větší skupiny bratří a kněží, bylo v plánu udržet stávající domy, ale připravit se i na další rozvoj provincie.

Turínské ústředí však chtělo upevnit celou kongregaci, existující centra měla být posílena a neměly být otevírány žádné nové domy. V Madrasu přesto dílo stále rostlo, předložené nové projekty byly shledány jako smysluplné a salesiáni z Madrasu byli dokonce schopni pomáhat jiným provinciím vysíláním jejich misionářů. Vizi otce Carrena – projekt silného aspirantátu v Tirupatturu – následovaly ostatní indické provincie, což přineslo plody, které se z Indie rozšířily i do dalších částí světa.

 

Osmý dílPráce v provincii“ provede čtenáře celou „provinciální“ etapou Medova života.

PŘEDCHOZÍ DÍL č. 6

 

Menu