6. Noviciát v nebezpečí

6. díl „Noviciát v nebezpečí“

Noviciát je zahájen a vše se zdá býti v pořádku a na dobré cestě. Nečekané nebezpečí však přišlo ze strany, odkud by to nikdo neočekával.

První nebezpečí v podobě neuznání studia v noviciátu jako studia vysokoškolského se podařilo odvrátit. Noviciát v Tirupatturu byl po intervenci otce Carrena v Madrase uznán jako univerzita a chlapci mohli tak dále studovat a nemuseli být rozesláni do jiných míst. Větší nebezpečí se však rýsovalo za obzorem, aniž o něm kdokoliv věděl. Rána přišla nečekaně, a to od nejvyšších představených asi v roce 1950.Jan Med vzpomíná, že tenkrát obdrželi zprávu, že přijede na vizitaci druhý nejvlivnější muž v salesiánské kongregaci – otec Fedrigotti – generální ekonom. Na letiště v Madrasu ho Jan Med, který netušil, co přijde, šel přivítat s ostatními. Když došlo na jeho představení coby rektora noviciátu, bratr Fedrigotti úsečně prohlásil: „Oh, to je to místo, kde mají oves et boves et universa pacora“, pokračoval latinsky (ptáky, dobytek a vše co se hýbe = všechny druhy živočichů = pěknou sebranku) a pak výhružně dodal: „Přijdu se na Vás do Tirupatturu podívat.“

Přišel jsem noviciát zavřít

A přijel. Po první ztrávené noci oznámil, že chlapci nemají žádné povolání, a že noviciát zavře. Mnoho vlivných salesiánů z různých míst bylo skeptických k tomu, co bratr Carreno dělal, dokonce i nadřízení v Turíně ho označovali přezdívkou básník či snílek. Výhrad proti němu bylo mnoho a problém byl spojen také s tím, že všichni v Tirupatturu a obecně na Jihu, byli mladí a nezkušení. S jejich míněním se moc nepočítalo. Ti zkušenější a starší bratři byli ze severu, bohužel moc daleko na to, aby viděli a ocenili, co se tam dělo.

Jan Med byl šokován, když uslyšel rozsudek – v Tirupatturu studovalo 150 aspirantů a dílu se dařilo, jeho ukončení postrádalo smysl. Požadoval proto přezkoumání a zhodnocení všech fakt, důkladné seznámení se s chodem tirupaturrského noviciátu. Všem vedoucím i chlapcům nařídil mluvit o všem jasně a otevřeně, stejně jakoby mluvili s ním. A bratr Fedrigotti skutečně se všemi promluvil, vyslechl všechny vedoucí, mluvil se všemi chlapci jednotlivě. Jan Med nechával všemu volný průchod – svůj čas trávil většinou na modlitbách. Situace byla vážná, ba kritická. Zastavila-li by se práce v tomto stadiu, vrátila by dílo kongregace v Indii o několik desetiletí zpátky. Vizitace trvala dlouhých deset dní.

Rozsudek

Když vše skončilo, přistoupil Jan Med k bratru Fedrigottimu s velkými obavami a zeptal se na jeho verdikt. „Viděl jsem všechno a každého a myslím si, že je to v pořádku“, zněla nečekaná a vymodlená odpověď. Pak ještě poznamenal: „Šest z těch chlapců by nemělo pokračovat, ale Vy jste rektor. Dávám jen malou radu, ale rozhodnutí o nich je ve Vaší pravomoci.“ Potom odešel do Kotagiri, aby se setkal s kleriky, kteří všichni prošli Tirupatturem a studovali filosofii. Setkání s nimi ho ubezpečilo o správném rozhodnutí. Dílo mohlo pokračovat.

Jan Med se později stal provinciálem a po mnoha letech, když byl na setkání s řediteli domů a vyprávěl jim tyto události, poznamenal: „Jeden z těch, co byli určeni k poslání domů, je zde dnes přítomen a účastní se jednání jako rektor.“ 🙂


Medovi aspiranti po 50 letech

Bůh má své cesty

Myšlenka noviciátu mladších chlapců se ujala a každá provincie pak měla podobnou instituci. To vše díky vizionáři bratru Carrenovi a jeho práci započaté roku 1942. I díky němu se Indie stala jednou ze zemí s největšími salesiánskými komunitami a 10 provinciemi. Tirupattur nebyl institucí, kde by chlapci byli z nutnosti nebo dokonce z donucení. V noviciátě v Tirupatturu, kam brali mladé hochy všech životních osudů platilo: „omnia probate, quod bonum est tenete“ – vyzkoušejte všechno a držte se toho, co je dobré. Mnoho chlapců nechtělo nebo nemohlo vytrvat do konce – ne všichni z nich byli určeni pro zasvěcený a kněžský život. Přicházeli s poctivým úmyslem vyzkoušet si salesiánskou cestu, ale měli možnost vybrat si zda zůstat nebo ve svobodě odejít. Salesiáni, včetně Jana Meda, spíše dodávali odvahu těm, co nechtěli odejít, protože měli pocit viny a zacházeli s nimi s respektem. Měli je rádi a i chlapci milovali své vedoucí, kteří byli vždy na jejich straně. Ne jako policisti, ale jako přátelé, kamarádi a starší bratři, kteří se o ně starají. Zbožnost, aktivity, hry a dobrá hudba ve spojení s důvěrou k nadřízeným včetně ředitele, pečujícího otce, rozvíjelo přirozenou náklonnost k ostatním, jako v jejich vlastní rodině.
S každým, kdo přesto chtěl odejít, probral Jan Med důvody pro jeho rozhodnutí. Chlapci, se kterými se jednalo v lásce, obvykle pochopili a přijali skutečnost a často i když nakonec odešli, zůstala jim náklonnost k jejich dřívějším nadřízeným.

Salesiánský systém je v praxi obdivuhodný. Vychovává a nepůsobí zahořklost ani u těch, kteří odejdou. Jan Med říkal: „Musíme pamatovat na to, že vedlejším produktem našeho noviciátu jsou dobré rodiny“. Přečtěte si dojímavé svědectví ve formě dopisu jednoho bývalého tirupatturského studenta, jež Jan Med obdržel, a který mluví za vše.

DOPIS BÝVALÉHO TIRUPATTURSKÉHO STUDENTA

Drahý, ctihodný Otče,

Píši tento dlouhý dopis plný díkůvzdání Bohu, vděčnosti Donu Boskovi a lásky k Vám. Považuji se ve svých 65 letech na vrcholu života a jsem zcela přesvědčen, že v nejdůležitějším a rozhodujícím období mého života jste mě provázel Vy, poslaný Bohem. Kdybych se nedostal do Tirupatturu (dále píše TPT) a kdybyste mne neobdařil takovou láskou a péčí, často radou a doprovázením, nejen já, ale také všichni moji bratři a sestry a také moji rodiče, by se ocitli na dně. Bůh nám žehnal skrze Vás.

Do TPT jsem přišel v roce 1948, když jste tam dělal ředitele. Během měsíce po mém příchodu, vás informoval bratr, že můj otec zabil člověka. Mohl jste mě proto poslat domů, ale Vy jste mi velkoryse dovolil dále studovat. Moje studia mohla skončit tentýž ten rok, ale neskončila.

Můj pobyt v TPT byla nejšťastnější doba mého života, nejužitečnější období a také nejhodnotnější. Hezky jste mě oslovoval, studoval jsem, hrál si a radoval se ze života. Byl jsem v Boží péči, formován pro svou budoucnost. Mohl jsem zde studovat pět let. Po dokončení prvního ročníku středního stupně, přišel čas soudního procesu s mým otcem, kterému hrozil mu trest smrti. Pak jste si mne jeden den zavolal k sobě a dlouho se mnou láskyplně a moudře mluvil. Teď už vím, že to ke mně Vašimi ústy mluvil Bůh a dával mi rady do mého budoucího života. Řekl mi, „Josefe (jméno je změněno) tvým povoláním je pečovat o své sestry a bratry. Musíš jít domů a udělat to.“ A já si vzal Vaši radu k srdci. Neplakal jsem. Cítil jsem Boží vedení skrze vás. Viděl jsem Boha ve Vás. Když jsem řekl svým nejbližším přátelům, že opouštím TPT pro dobro, ptali se mě, „Proč nepláčeš?“ Řekl jsem jim, že jsem přesvědčen, že Bůh mne posílá domů, pomáhat mým drahým.

Dojel jsem domů. Můj příjezd byl pokládán za hanbu pro rodinu. Pohrdali mnou a nenáviděli mě všichni. Jak mezi nimi vypadá ten, co opustil seminář. Nemohl jsem to snést, vždyť jsem neudělal nic zlého. Přišel jsem jim pomáhat, ale nikdo mi nevěřil. Připomněl jsem si Vaši radu a modlil se. Pracoval jsem tvrdě pro rodinu, dělal jakkoli ponižující práci, jen abych získal dost peněz na stravu pro všechny drahé. Pracoval jsem dnem i nocí. Moje mladší sestra již dříve přestala pro chudobu chodit do školy. Rozhodl jsem se posílat všechny další do školy. A chodili. Obstarával jsem pro ně jídlo, oblečení, knihy a peníze. Někteří dobří sousedé mi pomáhali. Byl jsem nejstarším z jedenácti dětí.

Případ mého otce se dostal před soud r. 1953. Nikdo nebyl schopen nalézt nějakou cestu, jak se vyhnout trestu smrti. Ale Bůh vyslyšel naše modlitby a on byl zázračně očištěn. Bylo by to dlouhé povídání o tom, jak Bůh intervenoval. Ačkoliv byl otec osvobozen, nekál se. Stával se horším a horším, vše proměnil na kořalku. Matka a jedenáct dětí nemohly nikdy strávit den v klidu. Násilí a mučení pokračovalo. Nebyl jsem schopen vydělat dost pro všechny. Často jsem spal jinde – na verandách obchodů nebo pod stromy. Nyní se divím, jak mne Bůh usilovně držel ve svých rukou.

Oženil jsem se 1957. Byl jsem tak chudý, že jsem si musel vzít postiženou ženu s rozštěpem patra. Ale s ní mi Bůh také žehnal. Znamenalo to obrat v životě mém i mé rodiny. Když se ve farní škole uvolnilo místo, zajímal jsem se o ně, ale nebyl nikdo, kdo by mne doporučil. Tak jsem pokračoval ve svém tvrdém životě. Můj otec zatvrdil své srdce proti mně. Zřídka jsem mohl být se svou ženou doma. Požádal jsem vás, abyste mi poslal moje vysvědčení a vy jste to laskavě udělal. Ukázal jsem je našemu faráři. Přesvědčil se, že mám dobré vzdělání a ovládám dobře angličtinu. Během několika měsíců mne částečně zaměstnal ve škole. Tak jsem se stal učitelem. Plat byl 25 rupií za měsíc. Tři dny jsem učil ve škole a ve zbývajícím čase jsem posluhoval.. Mnoho lidí si myslelo, že je to pro učitele ostuda. Ale nestaral jsem se o to. Byl jsem na to hrdý, protože to byla formace, kterou jsem dostal na TPT pro práci a život. Moje láska k mým blízkým byla pro mne povzbuzením, abych pracoval tvrději. Věřil jsem, že toto je moje opravdové povolání.

V roce 1961 jsem byl vybrán do učitelského kurzu na zvýšení kvalifikace. 1962 nastoupila na školu pro ošetřovatelky moje sestra. Cítil jsem trochu uspokojení. Bůh nám žehnal i nadále. Během následujících 15 let nás už devět z jedenácti pracovalo ve státních službách. Já jsem učil na farní škole. Starší pomáhali mladším. Vnitřní oddaná láska nás vedla k tomu, abychom si navzájem pomáhali. Nemohl jsem nechat své peníze pro mou vlastní rodinu, protože potřeby celé rodiny ležely na mě.

V roce 1971 už jsem měl čtyři děti, dva chlapce a dvě děvčata. Rozhodl jsem se najmout si dům. Potom mi sourozenci dali peníze, abych si koupil parcelu. V roce 1980 jsem si postavil vlastní dům. Můj první syn nemohl mnoho studovat, zdědil vadu řeči po matce, měl také rozštěp. Ale měl jsem ho nejraději. Můj druhý syn studoval dobře (dosáhl M. Sc.) a nyní pracuje v Bhaba Atomovém výzkumném středisku v Kalkatě. Je ženatý a má dvě děti, žena má také titul (M. Sc. a B. Ed.), dosud nepracuje. Také první dcera studovala velmi úspěšně (M. Sc. matematiky a B. Ed.) a pracuje v bance. Je vdaná a má dvě děti. Nejmladší, dcera, je ošetřovatelkou, vdaná, má dvě děti. Takže jsem dědeček 8 vnuků, 4 chlapců a 4 děvčat.

Ze školy jsem odešel v 1989. Mám penzi 1900 rupií měsíčně. Něco si ještě přivydělám učením angličtiny. Mám příležitost mluvit se studenty o Ježíši, když učím angličtinu. Vybírám si verše a příhody z Bible k učení slovíček, větné skladby a mluvnice. Tak rozsévám semínka. Bůh je pak nechá klíčit a růst. Přestože jsem byl jen připraven pro studium na universitě, jsem pyšný na vynikající vzdělání a formaci, kterou jsem dostal od TPT. Kdyby nebylo Vaší lásky a mírnosti při vašem přesvědčování, byl bych zničen; moji bratři a setry by živořili. A dnes není v našem okolí rodina s tak mnoha zaměstnanými lidmi.Radil jste mi: „Jdi domů a pomáhej svým bratřím a sestrám, to je tvoje povolání.“ To ke mně mluvil skrze Vás Bůh! Vzal jsem si vaši radu k srdci a žil ji. Bůh sešle časem požehnání každému. Je mnoho událostí, které to dokazují. Nyní jsme šťastní a žijeme v pokoji.

Můj otec se však stával horším a horším, byl zuřivý a krutý k nám všem. Nikdo už neočekával, že se může obrátit k lepšímu. Byl jsem jeho špatné svědomí, protože viděl, že Bůh žehná všemu, co dělám. Naše rodina a příbuzní i sousedé mě měli rádi a vážili si mě víc, než můj otec. Věřil, že jsem si uzurpoval lásku a úctu, která měla patřit jemu. Zvykl si mě pronásledovat, jak mne uviděl. Utíkal jsem před ním. Ale Bůh určil jinak. Můj otec částečně oslepl a to byl začátek jeho obrácení. Dal jsem ho do nemocnice na ošetření, což na něj hluboce zapůsobilo. Držel jsem ho za ruku. Odpustili jsme si a začali se mít rádi. Odevzdal se mi. Požádal jsem ho, aby šel se mnou do kostela. Oba jsme vešli do liduprázdného kostela a modlili se spolu. Měli jsme společně zpověď a byli spolu u svatého přijímání. Vzal jsem jej jeepem k sobě domů. Zůstal se mnou více než 14 dnů. Společně jsme se modlili. Společně jsme jedli. Moji vnuci byli jeho milými pomocníky. Když se vrátil domů, pravidelně jsem mu nosil léky. Jednou, když jsem byl u něho, jsem si četl noviny. Nikdo další nebyl poblíž. On sám mi připravoval sklenici horké kávy. Přinesl ji spolu s datlemi a chalvou na tácku a řekl: „Vezmi si a sněz to“. Bylo by to obvyklé, kdyby tím nebylo míněno něco hluboce citlivého. Pochopil jsem to. Slzy mi vstoupily do očí. Viděl jsem slzy i v jeho očích. Žádal jsem mlčky jeho odpuštění, učinil víc než já, jeho tvář se rozjasnila. To se přihodilo v dubnu 1997. Zemřel 7. srpna na srdeční mrtvici. Nemohli jsme udělat nic pro jeho záchranu, zemřel cestou do nemocnice. Dva dny byl v mrazničce. Na pohřeb přijelo všech jeho jedenáct dětí. Všichni plakali, já ne. Proč? Dostal jsem přece jeho požehnání, odpuštění a to nedostal nikdo jiný.

Milý otče,
Chci s úctou říct, že Bůh byl se mnou po celý můj život. Je se mnou nyní a bude navždy. Neučinil mě boháčem, mám jen kousek půdy a malý domek. Nemodlil jsem se o zdraví. Bůh mi dával, co bylo pro mne dobré – dobré bratry a sestry, dobrou ženu a čtyři hodné děti a osm vnoučat a zdravé tělo, spokojenost v chudobě a život v pokoji. Snažím se vkládat znalosti angličtiny do mladých a budu to dělat tak dlouho, dokud budu moci chodit a mluvit. Prosím napište mi dopis. Přijedete-li do Jižní Indie, dejte mi vědět. Chci se s Vámi sejít. Mohu jet i do Kalkaty. Budu zkoušet se s Vámi sejít. Modlím se za Vás. Prosím i Vás o modlitbu za mne a moje milé.

Váš v Ježíši Kristu Josef

Sedmý dílProvinciál“ představí další nečekanou epochu Medova života – tentokrát jako „představeného“ celé Jižní Indie.

PŘEDCHOZÍ DÍL č. 5