SADBA na setkání Salesiánských klubů mládeže
Stánek Sadby

V sobotu 14. května proběhl v areálu pardubického střediska Festival salesiánských klubů mládeže – plný her, zábavy, sportu i milých setkání – určený pro celou salesiánskou rodinu i pro ty, kteří by ji chtěli více poznat.

 

Je sobotní časné ráno a my nasedáme, vyzbrojeni plným kufrem nejrůznějších misijních artefaktů a asi tunou brožurek, do prostorného transportéru a vyrážíme směr Pardubice. Ignorujeme předpovědi všech meteorologických serverů, které pro tento den hlásí jako jeden muž zataženo a déšť. I když kousek před Pardubicemi to vypadá, že pro tentokrát mají pravdu – apokalyptický černý mrak se jako skvrna na monitoru zjevil těsně před cílem. Zkoušíme ho ignorovat a nepropadat černým představám, co asi provede případný déšť s našimi vodě neodolnými materiály.

Dorážíme na místo – mrak to prozatím vzdal, vyčkává někde za městem na svoji příležitost – přesto polovina týmu pronáší nadále svoje chmurné předpovědi.

Po sestavení našeho stánku vybalujeme všechny materiály a instalujeme arterfakty. Misijní koutek Sadby vypadá pestrobarevně, hlavně díky prozíravému přibalení nejrůznějších pokrývek a deček z různých zemí. Narychlo ještě připravujeme odměny pro děti, věšíme balónky a pak už většina „vystavovatelů“ odchází načerpat duchovní posilu na mši svatou. Nejvyšší přitažlivost jeví stánek s občerstvením a pivem, tamější ochránci jakoby se nemohli odlepit od svého poslání připravit všem účastníkům festivalu velkolepou krmi. Vůni grilovaného prasátka zřejmě nelze odolat.

A už je tu konec mše svaté a areál se plní dětmi, rodiči, prarodiči i dalšími sympatizanty pardubického festivalu. A taky uragán – kolegové spolupracovníci vzdali snahu udržet si střechu nad hlavou a po odlétnutí svého přístřešku pokračují ve své práci už pod širým nebem. Apokalyptický dešťový mrak odletěl naštěstí škodit někam jinam.

Pak už vše pokračuje, jak má: počasí se umoudřilo, milé pardubické hostesky fungují bezchybně a neustále nabízejí občerstvení, prasátko se pořád griluje, lidí přibývá.

Náš stánek blízko vchodu je brzy obklopen spoustou menších dětí. Pro ně máme připravenou malou hru „Uhas žízeň“, kdy děti nosí po lžičkách vodu k symbolicky zobrazenému černouškovi; poté si ještě mohou vybarvit omalovánky. Při plnění úkolů se dozvídají, že voda je (nejen) v Africe vzácná, a že děti z dalekých chudých zemí potřebují naši pomoc. Kdo ví, třeba se některé malé zaseté semínko zájmu ujme, a vyroste z něj jednou velký dobrovolník. Ti malí dostávají za odměnu medaili malého dobrovolníka, dobroty a drobné pozornosti. Větší děti bonbónky i medailí také nepohrdnou, musí však zvládnout vyplnění zábavného „misijního“ testu. Některé samy, některé s naší pomocí. Dostávají s sebou také naše letáčky a nabídky aktivit a dovídají se spoustu dalších užitečných informací. Občas zabloudí k našemu stanovišti i téměř dospělý mladý člověk, kterého nabídka dobrovolné služby opravdu zaujme. I on odchází vybaven spoustou materiálů a někdo snad i nahlodán myšlenkou státi se dobrovolníkem nebo se účastnit jiných aktivit Sadby.

Den běží, bonbónky a odměny mizí, a než se nadějeme, je tu konec dne. Zabalíme, rozloučíme se a vyrážíme zpět chudší o sladkosti, odměny a část brožurek a bohatší o setkání s milými lidmi a zájmem o naše dílo.

Martina a Gambi

Menu