Krátký rozhovor s Marcosem – misionářem z Argentiny, který bude působit v Bulharsku. Kvůli nynější situaci ale musel i se svým kolegou Brandonem zůstat nějakou dobu v ČR
Jak tví rodiče reagovali, když jsi jim řekl, že chceš být misionářem?

Reakce byla velmi dobrá, před čtyřmi lety mi máma řekla: „Marco, ráda bych tě viděla častěji, protože si myslím, že brzy půjdeš z Argentiny někam dál.” A tak mi přijde zajímavé, že měla takovou vizionářskou intuici. Když jsem jim pak řekl, že půjdu na misie do Evropy, byla to pro ně velká zpráva, asi silnější, než když jsem řekl, že se stanu řeholníkem. Ale možná s tím i trošku počítali, že se jako řeholník vydám, že to k tomu patří.

Jaké jsou tvé zkušenosti s jinými kulturami, s českou, popř. bulharskou kulturou?

Žijeme tady (i s Brandonem) tři měsíce s Čechy a kultura je odlišná. Ale díky tomu, že jsem tady v ČR, jsem mohl poznat kulturu provincie, ale to hlavní teprve přijde, až budu v Bulharsku. Tam už bych měl naplno žít kulturu a život místních lidí. Českem jenom procházím. V Argentině jsme všichni potomci imigrantů, takže jsme zvyklí žít společně s jinými národy. V Argentině žijí dokonce dva salesiáni, kteří jsou potomci Bulharů (vnuk a syn). Od malička znám guláš, paellu, v mém rodném městě bydleli všichni pospolu, potkávali jsme se s různými národnostmi. V Bulharsku jsme zatím neměli možnost být mezi dětmi a mladými. Byli jsme jen se salesiány, modlili se, objevovali rytmus komunity. Ale dílo ještě neznáme, takže nemůžeme říct, jak to na nás působí. Tady v Česku jsme se byli podívat na horách a když jsem procházel přírodou, tak jsem se cítil jako doma, příroda byla velmi podobná. Kulturní šok prožíváme, to je normální, ale snažíme se k tomu přistupovat s humorem.

Co je pro tebe těžké a co ti v těchto chvílích pomáhá?

Já jsem šťastný, že jsem salesián, že mám povolání. Jsem šťastný v místě, kde jsem, a mám to tak s každým místem, kde jsem. Modlitba, vztahy se spolubratry a s ostatními, můj zpovědník – osoba, která mě doprovází, mě dělají šťastným. Chybí jen práce s dětmi, která teď není možná. Věřím, že radost spočívá v tom mít radost ze života, který žiji. Opravdová vnitřní radost vychází z toho, že naplno prožívám to, co život přináší – své povolání. Radost mi také přináší hledání pokoje, život v Bohu a v míru se sebou samým nebo o to alespoň usilovat.

Jediná těžká věc pro mě je teď naučit se bulharsky. Je to poprvé v mém životě že se cítím unavený ze studia. Je mi 38 letech a poprvé se musím do studia nutit.

 

Menu