Krávu tu potkáš (téměř) na každém kroku
Exdobrovolníci

Podle názvu to vypadá, že tento článek bude pojednávat o Indii. Možná vás, milí čtenáři, zklamu.
Nikoliv Indie, nýbrž Albánie. Tam jsme se totiž my, bývalí dobrovolníci, vypravili na společnou dovolenou.

A jak to vlastně všechno proběhlo? To se dozvíte na následujících řádcích…

Z Prahy jsme vyjeli ve středu 7. července ráno dvěma dodávkami. Následně jsme v Brně naložili další členy posádky a už jsme uháněli směrem do Rakouska, poté jsme projeli Slovinskem a na severu Chorvatska jsme přenocovali v jednom malém penzionu kousek od hranic. Pak jsme pokračovali přes Chorvatsko, Bosnu a Černou Horu až do albánského města Skadar.

V tamější salesiánské komunitě nás uvítala Zdíška, která momentálně u sestřiček pracuje jako dobrovolnice. Přespali jsme tedy v salesiánském domě a následujícího dne se naše sedmnáctičlenná výprava vydala do hor s malebným názvem Albánské Alpy. Auta jsme nechali zaparkovaná vedle jednoho rozestavěného penzionu a dále už jsme šli po svých, s plnou polní. A tak to pokračovalo následujících pět dní: pěší pochody (s krosnami i nalehko), přespávání v kempech, stavění stanů, vaření v kotlíku, popíjení kávy, piva a rakije, modlitby, mše, rozhovory s Albánci, koupání v řece, výhledy do krajiny, zasněžené vrcholky, bukové lesy, kamenité cesty, slůvka na dobrou noc, pohoda a smích.

Po návratu z hor jsme si v dalších dnech prohlédli centrum Skadaru, ochutnali výborné místní pokrmy (například ovčí sýry, burek plněný špenátem či baklavu), nakoupili různé suvenýry a dárky, vyslechli si povídání řeholní sestry Miki o životě v Albánii a každodenních radostech a strastech Albánců a Albánek. Navštívili jsme malebné městečko Krije, na něž nejspíš budeme všichni ještě dlouho vzpomínat, neboť právě tam se nám rozbila jedna z dodávek. Naštěstí se situaci povedlo rychle vyřešit, a to především díky Zdíšce a jejím znalostem albánštiny, díky salesiánovi Jardovi a také díky sestře salesiánce Miki a jejím místním kontaktům (vždyť je součástí komunity ve Skadaru již přes dvacet let). Auto nám tedy opravil jeden pán v servisu na kraji městečka Krije a hned následující den (vlastně předposlední den našeho pobytu v Albánii) jsme si jej mohli vyzvednout. Ještě jsme stihli pokochat se Skadarským jezerem, které je tak velké, že má člověk pocit, jako by byl u nějaké mořské zátoky. Čtyři z nás se dokonce odvážně vydali na průzkum pevnosti jménem Rozafa, přestože museli v dusném vedru vystoupat s velkým sebezapřením do strmého kopce. Výhledy prý ovšem stály za to.

Poslední večer u sester salesiánek jsme si povídali; v albánštině, italštině (která je zde velmi rozšířená a hojně používaná) a dokonce i ve španělštině, neboť jedna ze sestřiček pochází z Mexika.
V pátek ráno jsme se rozloučili se Zdíškou, kterou čeká ještě měsíc dobrovolné služby, a vypravili se nazpátek. Cestou jsme se ještě zastavili v Chorvatsku na poutním místě zvaném Medžugorje, kde jsme si prohlédli tamější kostel a společně se pomodlili v přilehlém parku.

Zpáteční cesta rovněž zabrala dva dny, přespali jsme opět v penzionu kousek od chorvatsko-slovinských hranic.
Věřím, že můžu za všechny říct, že společně prožité dny byly báječné a že se v naší partě vytvořila už na začátku skvělá atmosféra, která přetrvala až do poslední chvíle. Už se moc těším na další čundr!

Kamča Dušková

Menu