2. Jeho jméno je Jan

2. díl „Jeho jméno je Jan“

Ani Jan, ani John, ale Jenda

„Jendo!, bylo oslovení, které měl nejraději“, svěřil nám v krátkém rozhovoru jeho synovec Jiří Med, kterému děkujeme za poskytnutí fotografií z rodinného archivu. Tak malého Jana Meda oslovovala i jeho maminka, která kromě něj vychovávala ještě dalších šest dětí. Jak sám Med vzpomíná, a jak bylo dříve běžné, ne všechny se dožily dospělosti – prvorozená sestra se narodila a zemřela ještě před Janovým příchodem na svět. On sám přibyl na svět ke dvěma starším bratrům 13. dubna 1916. Poslední bratr se narodil až po Janově odchodu na misie do Indie, a tak ho poznal až jako dospělého při své první návštěvě vlasti.

Rodiče

Tatínek Alois byl zbožný a spravedlivý a jako mladý chtěl být učitelem. Bohužel utrpěl úraz a měl trvale zdeformovanou dlaň, což mu znemožnilo zahrát při přijímacích zkouškách na housle a byl odmítnut. V rozčilení dokonce hodil housle do řeky. Ale nevzdal se, a přestože doba obchodování moc nepřála (právě probíhala 1. sv. válka) vybudoval malý obchod. Moc nevynášel a celá rodina byla nucena žít velmi skromně. Situace se nezlepšila ani po skončení války, rodiče měli co dělat, aby děti uživili.
Hluboce věřící otec byl oddaný církvi, měl velký smysl pro spravedlnost a upřímnost, nikdy nikoho neošidil – připomínal sv. Josefa, Ježíšova pěstouna. Jan Med ve své životopisu vzpomíná, jak ho každé ráno budil a doprovázel do kostela, kde malý Jan ministroval.

Maminka Emílie – moudrá, zbožná, pilná, pracovitá a schopná žena – byla středem rodiny. Jako šikovná švadlena dokázal ušít oblečení pro celou rodinu, i si tak trochu přivydělat. Byla rovněž výbornou kuchařkou, vařila skvělou svíčkovou a všichni museli vždycky všechno dojíst. I když měla jen základní vzdělání, dokázala být skvělou vychovatelkou, přísnou a milující, nikdo se neodvážil ji neposlechnout. Při práci si stále prozpěvovala a všichni si jí vážili.


Alois a Emilie Medovi – zleva: Jan, Miroslav, Božena, Oldřich, Alois, Jiří

….žasl jsem, jak projevila svou mateřskou moudrost při zvláštních situacích. Můj nejstarší bratr Miroslav si dělal nárok na práva nejstaršího v rodině a dělal si, co chtěl. Jednou, když mu bylo 15 let, jí odsekl, když se ho snažila opravit. „Až mi bude 18“, prohlásil, „nebudu potřebovat, abys mě živila a budu se o sebe starat sám!“ Nemělo smysl mu odporovat. Vzala to klidně, ale požádala jej, ať to napíše na kus papíru. Souhlasil. Beze slova vzala ten kousek papíru a schovala jej. Pokračoval v podobném jednání a snažil se o nezávislost.
Na jeho 18. narozeniny jsme seděli jako obvykle u oběda, který podávala maminka. Jako obvykle byl jeho talíř trochu stranou. Miroslav přišel jako obvykle později. Jeho talíř byl prázdný. Rozhlédl se po nás. Všichni jsme jedli. Podíval se na matku. Ta po chvilce ticha vstala a ukázala na malý papír na jeho talíři. Bylo na něm: „Až mi bude 18, nebudu potřebovat, abys mě živila a budu se o sebe starat sám!“ Pak vzala ten papír a spálila jej před ním. Pak mu dala jídlo. Byla to dobrá lekce pro nás všechny.“      (z životopisu otce Meda)

 
Rodný dům v ulici Matky Boží 22 (na konci ulice Jihlavská brána, rodný dům je ten vpravo – oranžový dům č.22, vlevo kostel Nanebevzetí Panny Marie /u Minoritů/ ve kterém v roce 1990 sloužil Jan Med svou první mši sv. v rodné zemi).

„Svatoušek“ Jan

Kuřácký dýchánek – prázdniny na venkově – hlídání hejna hus – dobrodružné knihy – cvičení v Orlovi – lumpárny – každodenní ministrování… to vše tvoří mozaiku Medova dětství. Sám přiznává, že nebyl žádný svatoušek, spíše tvrdohlavý rošťák. Málokdo by dokázal uvěřit, co všechno jednou v budoucnu dokáže. Nebyl typicky studijní typ – později měl například problémy s latinou (v té době se sloužily mše jen v latině a malý Jenda při odpovědích vždy říkal jen první a poslední slovo, aby mohl kněz navázat, mezi tím cosi mumlal…) – kdo by řekl, že bude jednou ovládat dokonce několik jazyků: angličtinu, italštinu a částečně i indickou manipurštinu… Základní školu dokončil bez problémů, měl štěstí na dobré a trpělivé učitele. Žít šťastně a smysluplně mu napomáhal, kromě rodičů, i tělovýchovný svaz Orel, kde se hodně cvičilo a trénovala se kázeň. Rád vzpomínal na národní sraz v Praze roku 1928, na 8000 krojovaných chlapců a děvčat, hlavním hostem byl prezident republiky. Těšilo ho také hraní divadla a zpěv, kterému se věnoval po celý život.

Jan vstával i v zimě kolem kolem páté hodiny ranní a společně s otcem chodil ministrovat do nemocnice, pěkný kus cesty od domu, někdy bylo i 20°C pod nulou. Ve městě nebylo příliš zdravé prostředí pro děti, hrozily různé plicní infekce, a proto rodiče Jendu se sourozenci posílali o hlavních prázdninách na vesnici k příbuzným, nadýchat se čerstvého vzduchu. Starali se o krávy, husy a kuřata a kvalitní vesnickou stravou doplňovali energii. Příbuzní byli hodní a snažili se, aby se malý Jenda cítil jako doma. Měl chatrné zdraví, a tak mu svěřili na hlídání jen hejno hus, ze kterých měl panickou hrůzu.

Jan odmalička hodně četl. V osmi letech začal číst noviny a knížky po vzoru staršího bratra a při odchodu do aspirantátu (ve 13 letech) měl sbírku 50 kusů sešitů, cestopisů, dobrodružných knih a brožur o misiích v Africe a na východě. Odtud zřejmě pramenila jeho misijní touha…

Kuřácký salonek otce Meda

„Nadělal jsem se spolu s bratrem mnoho lumpáren. Byl teplý letní den, oba rodiče odešli navštívit nějaké příbuzné do své rodné vesnice. Nás nechali pod dohledem kypré německé vdovy ze sousedního bytu a její stejně tlusté dcery Elsy. Byli jsme, jak se říká, “sami doma“, ale při tom dálkově hlídáni. Byli jsme venku, žertovali a spřádali tajné plány na oživení našich dobrodružství. Vyrazili jsme jako skupinka „svatých“ ministrantů na kuřácký dýchánek. K tomu jsme používali doma vyrobené, levné cigarety. Samozřejmě jsme to měli zakázané. Měli jsme však radost, jak napodobujeme dospělé. A nepřáli jsme si, aby někdo vyslídil tuto naši malou životní radost. Toho dne jsme tedy zavřeli okna a zamkli dveře a zahájili svůj kuřácký festival. Ale běda nám!
Vdova s dcerou ucítily kouř, který se někudy dostal ven. Zaklepaly na dveře právě když jsme byli v nejlepším. Vyhodili jsme všechny cigarety z okna a vyháněli kabáty kouř ven. Při tom jsme si vykládali a smáli se, abychom získali čas. Když byl vzduch čistý, otevřeli jme dveře a stáli jako vojáci. Elza čenichala jako policejní pes a hlásila případ matce jako nečestnou hru. Můj bratr a já, oba budoucí kněží, jsme se uchýlili k výmluvě: „Kouř je z ulice“! Bylo to přesvědčivé? Ohlásit bez důkazů událost rodičům si nedovolili. Byli jsme v bezpečí…“

Sourozenci

Zajímavý je i osud Janových sourozenců, jeden z nich Oldřich, se stal rovněž salesiánem, průkopníkem salesiánského díla u nás.

Božena – prvorozená sestra, která zemřela ještě před Janovým narozením.
Miroslav – nejstarší bratr dobrodružné povahy, dobrý student a náruživý čtenář, který toužil stejně jako bájný Odysseus poznávat cizí země, což se mu i vyplnilo. Díky hodinám, které dával mladším žákům, si vydělal peníze a procestoval mnoho zemí, často pěšky a o hladu. Jako dobrý kreslíř si cestou dělal skici zejména horských scenérií. Pohublý, vyhladovělý, ale šťastný se vracel domů, díky své paličatosti viděl co si přál a po čem toužil. Tyto cesty mu hodně pomohly v jeho budoucím povolání učitele a skautského vůdce. Zůstal milovníkem knih, po jeho smrti zůstalo v jeho knihovně přes dvě stě svazků. Aktivní a spolehlivý, dobře se starající o svou rodinu, dal svým dětem dobrý základ do života.
Oldřich – o dva roky starší než Jan, byl jeho velkým vzorem i blízkým přítelem. Vždy napřed ve studiích i ve víře, a právě jeho následoval Jan do aspirantátu ve Fryštáku. Oldřich patřil k českým salesiánským průkopníkům, spolupracoval s otcem Stuchlým i se Štěpánem Trochtou. Neměl jednoduchý osud – během 2. sv. války sice udržel aspirantát v lesích, kde se odehrálo poslední střetnutí mezi Němci a Rusy, ale pak byl dlouhý čas vězněn. Po příchodu komunistů byl spolu s ostatními řeholníky internován do sběrného tábora a znovu se ocitl ve vězení. Po osmi letech utrpení byl propuštěn, ale zbytek života strávil pod trvalým dohledem komunistické bezpečnosti, byl překládán z místa na místo, žll ve stálém napětí, opuštěný i salesiánskou kongregací. Zemřel na infarkt.
Alois – Lojzek se narodil dva roky po Janovi, a přestože mezi nimi byly jen dva roky, velmi se lišili. Dobrý a trpělivý Alois pomýšlel podle Janova vzoru na salesiánský řeholní život a dokonce i na misie. Díky politické situaci se mu ale nepodařilo řeholní cestu dokončit a po útěku z Itálie a pak i Francie se dostal do Dunquerku, odkud byl s ostatními evakuován před postupujícími Němci do Anglie. Tam vstoupil do britské armády. Protože však vstoupil do „nepřátelské armády“, zavřeli nacisté zbytek rodiny – matku věznili dva a půl roku, otce šest měsíců, sestru šest týdnů. Po válce již nebylo možné, aby Lojzek pokračoval u salesiánů. Oženil se a strávil život jako dělník a pečoval o rodinu jako dobrý otec.
Jiří byl pátým chlapcem – hrbatý, ale inteligentní a veselý. Kvůli sporům s komunisty strávil v jejich lágrech 13 let! Jan Med na něj vzpomíná: „A i ve vězení byl útěchou biskupům, kněžím a dalším spoluvězňům. Z vězení se dostal během Pražského Jara za Dubčeka. Nehledě na křehké zdraví, pokračoval Jiří v udržování radostné atmosféry kolem sebe. Jeho žena byla dobrý a milosrdný anděl, podporovala jej v dobách dlouhého věznění i v patetických letech po jeho propuštění…“
Božena – byla posledním Janovým sourozencem a dalším dobrým andělem. Jediné děvče v rodině, opečovávaná a hlídaná rodiči, vězněna za 2. sv. války, ale pro své křehké zdraví už po šesti týdnech propuštěna. Po diagnostikování tuberkulózy se musela vzdát svého snu stát se řádovou sestrou. Stala se kvalifikovanou pečovatelkou a strávila život péčí o nemocné v Jihlavě a okolí. I navzdory svému chatrnému zdraví Janovi velmi pomáhala v jeho misionářské práci.

V dalším díle Volání dálek se více dozvíte o počátku Medovy řeholní cesty 

PŘEDCHOZÍ DÍL č.1

Menu