3. Volání dálek
Medový rok

3. díl „Volání dálek“

Třináctiletý Jan Med rád čte a sní o dobrodružství, o odvážných hrdinech, cestovatelích, cizích zemích a – misiích. O svých snech ale s nikým nemluví. Ví, že je jejich rodina chudá a nikdy se nepodívá tam, kam ho srdce táhne.

První volání

„Když mně bylo asi třináct, seděl jsem vedle matky a snil. Při řeči se zeptala: „Jeníku, čím chceš být, až vyrosteš?“ Byl jsem překvapený a nezmohl jsem se na odpověď. A styděl jsem se mluvit o svých snech a budoucích plánech. Po chvilce mlčení a dívajíc se láskyplně do mých očí, řekla prorocky: „Proč bys nemohl být knězem?“ Bylo to, jako když uhodí blesk…

O tom, že by mohl být knězem, nesnil totiž Jan ani v těch nejdivočejších snech. Život kněží, které znal, ho vůbec nelákal. „Ne, knězem ne!“ zněla jeho odpověď. „Tak čím tedy chceš být?“, zeptala se matka. „Misionářem“, odpověděl Jenda spontánně. Možná že právě tento okamžik odstartoval jeho dlouhou cestu, která ho nakonec dovedla až do daleké Indie.

Bratr Oldřich, latina a aspirantát

V té době byl Janův bratr Oldřich již přijat jako aspirant k salesiánům do Fryštáku. Matka uvažovala, že Jendu pošle za ním, objevil se však nečekaný problém. Měl jméno LATINA a malého Meda strašil ve snech ještě hodně dlouho. Škola, kterou navštěvoval, latinu nevyučovala, a tak stál před Jendou nesnadný úkol – dohnat celý zameškaný rok, jinak by ho čekalo opakování šesté třídy.

Oldřich učil tedy latinu svého mladšího bratra o prázdninách. Nestačilo to. Rektor salesiánského ústavu Ignác Stuchlý sice Jendu do aspirantátu přijal, ale jeho výsledky nebyl vůbec nadšený. Přechod na klasické studium představoval pro Jana nadlidský úkol a zameškaný rok latiny mu chyběl. Jenda byl navíc hravý a roztěkaný a skončil při závěrečných zkouškách předposlední mezi čtyřiceti spolužáky. Byl sice jeden z nejmladších, ale i tak se cítil hrozně a dlouho se mu nedařilo posunout se dál. Jen chabou útěchou mu bylo, že nebyl úplně poslední 🙂

Oldřich byl jen o dva roky starší. Otec Coggiola, Janův rádce, rád provokoval a při každé příležitosti říkal Janovi, že bude Oldřich jeho nadřízeným. A tvrdohlavý Jan odpovídal, že ho nebude nikdy poslouchat a dlouho měl za to, že je Oldřich hlavní překážkou jeho salesiánského života. A nevyhnutelné se stalo. Oldřich se opravdu stal asistentem svého mladšího bratra.
„Odmítal jsem dělat vše, co mi řekl. Přirozeně se to dověděli představení. Ani po několika napomenutích a varováních jsem si nedal říct. Následovala nejnižší možná známka, což znamenalo odchod z aspirantátu. Nechtěl jsem povolit. Mým štěstím byl dobrý rektor, otec Stuchlý, který zasáhl a věc se uklidnila. Bratr byl určen asistentem pro jinou skupinu. Otec Stuchlý ochraňoval mé povolání bez ohledu na mou tvrdohlavost.“

Představení

Jan Med měl štěstí na skvělé přestavené: první ředitel domu ve Fryštáku Ital otec Giuseppe Coggiola, otec Trochta, první český salesián, pozdější kardinál a samozřejmě Ignác Stuchlý – Staříček, zakladatel salesiánského díla v naší zemi a společně se Štěpánem Trochtou i jeho pilíř.

 

 Otec Coggiola – Janův rádce, nemluvil úplně dobře česky. Jan ho měl rád, v zimě hráli sněhové války a on mu pomáhal dělat koule. Jendy si rád dobíral a „hecoval“ ho. Byl to jemný muž, který se stal později provinciálem v Americe.

 

Otec Trochta spolu-zakladatel několika salesiánských domů, byl prvním českým salesiánem vychovaným v Itálii, oblíbený kazatel, kardinál. Stal se rektorem v Praze. Byl vězněn a mučen nacisty. Po válce se stal litoměřickým biskupem, ale byl mu omezen pohyb a nakonec byl komunisty uvězněn a krutě mučen. Na jeho pohřbu zakázali komunisté sloužit mši svatou, mohlo se podávat jen svaté přijímání. Pohřbu se účastnili biskupové a kardinálové z okolních zemí, včetně budoucího papeže Jana Pavla II.

 

Ignác StuchlýStaříček – první český salesián. Do Fryštáku dorazil v září roku 1927 rovnou z italské Perozy se 17 chlapci a třemi salesiány a nastartoval tak české salesiánské dílo. Svoji přezdívku získal ve Fryštáku díky svým bílým vlasům. Spoluzakládal i další salesiánské domy u nás. Janu Medovi velmi pomáhal, jak sám Med napsal ve svých pamětech: „Otec Stuchlý ochraňoval mé povolání bez ohledu na mou tvrdohlavost.“

 


Litoměřický biskup Štěpán Trochta (uprostřed) spolu s Mons. Štanclem (vpravo) a s P. Stuchlým (vlevo).

Jan Med byl za své představené vděčný a nezapomínal za ně Bohu děkovat.

Brambory a zas brambory

Bylo obtížné zvyknout si na bídnou stravu sestávající převážně z brambor. Brambory ráno, v poledne, večer! Jenda často odmítal jíst a čím více na něj otec Coggiola naléhal, tím  byl neústupnější. Někdy odolával i celý měsíc; jen občas se podvolil a jedl s ostatními. Jídlo bylo opravdu ubohé, maso tak třikrát, nejvýš čtyřikrát do roka a podobně i ovoce. Doma se brambory střídaly s moučnými jídly a zeleninou. Naštěstí dostával z domu občas balíček se salámem a ovocem a někteří dobří zemědělci zvali na podzim studenty k nim a oni se mohli dosyta najíst ovoce – bylo očesáno v rekordním čase!

Jednotvárnost studia bývala narušena výlety na důležitá místa – na sv. Hostýn, do blízkého chrámu Panny Marie, návštěvy Baťovy obuvnické továrny (počátek Bata International). Největší událost se odehrála v roce 1929, brzy po jeho příchodu do Fryštáku, a bylo jí velké setkání Československých katolických atletů a gymnastů v Praze. Pochodovalo se v sevřených útvarech a šli také chlapci z aspirantátu – Jenda měl tu čest nést prapor. Pestrý pohled na tisíce ukázněných sportovců pochodujících před prezidentem a dalšími politiky ve všech zanechal nezapomenutelné vzpomínky.

Hudba

Byla významnou součástí aspirantského života. Kaple neustále zněla mešními písněmi, hlavně mariánskými, za doprovodu harmonia. Aspiranti měli i velmi dobrou kapelu. Jenda chtěl také hrát, ale jeho plíce se ostatním zdály slabé pro foukání do tak velkých nástrojů, hrál tedy jen na flétnu. Ale i to na něj bylo moc. Proto požádal, aby se mohl učit na harmonium. Byl sice vybrán, ale potíž byla v tom, že nebyl žádný učitel. Jenda dostal německou Bungardovu školu. Ukázali mu, kde je nota „C“ a dál musel pokračovat sám. Bylo velmi složité, hrát při mínus 30 °C zmrzlými prsty na harmonium, ale zvládl to. Jen tři dokončili kurz – v posledním roce aspirantátu 1932–33. Bylo to Boží řízení, které Janovi později pomohlo v jeho službě.

Přes všechny špatné události byl Jan v aspirantátě velmi šťastný a veselý. Vládl tam činorodý duch, pořád se něco dělo. Rád využíval možnosti trávit značnou část prázdnin ve Fryštáku.

Aspirantát ukončil Jan v roce 1933 a nebylo pro něj už cesty zpět. Chtěl se za každou cenu stát salesiánem a udělat vše pro to, aby se tam s ostatními aspiranty dostal.

 

 

 

 

 

 

Ve čtvrtém díleNoviciát a cesta do Indie“ se více dozvíte o pokračování Medovy řeholní cesty 

PŘEDCHOZÍ DÍL č. 2

Menu