V minulých týdnech se kvůli pandemii koronaviru vrátily ze služby dvě dobrovolnice.

Markéta Peichlová z Keni a Petra Klašková z Tanzanie. Podle zkušeností dobrovolníků jsou návraty vždy náročnější, než když se dobrovolníci na misijní službu vydávají. Tyto dvě dobrovolnice musely opustit místa svého působení velmi rychle, bez rozloučení se s dětmi a kolegy. Nyní jsou v karanténě a zatím bez příznaků.

Pár slov od holek:

Markétka: Tekly mi slzy, když jsem opouštěla svůj africký domov. Když mi mí bratři prenovicové zpívali písničku na rozloučenou, zazněla v ní slova „nebudeš nám chybět, zase se jednou uvidíme“. Doufám, že se jim znovu vrátím a budu moci pokračovat ve své dobrovolnické službě. Nemyslím si, že byla ukončena, ale jen přerušena touto nenadálou situací.

Peťa: Kdyby odjezd nebolel, něco by nebylo v pořádku. Tak to v životě je, co nic nestojí za nic nestojí. Jsem vděčná, za vše. Za naše studenty, komunitu, krásu africké přírody, za chudé. Mám naději, že se ještě alespoň na krátký čas letos vrátím. If God wishes, jak se tu říká.

 Celé dopisy si můžete přečíst zde: Markét a Peťa

Menu