9. Na rozcestí

9. díl „Na rozcestí“

Janu Medovi je 54 let a ani zdaleka se necítí na konci svých sil, je připraven jít do dalšího „boje“. Žádná provincie si však o něj nepožádala, a proto se nakonec vydal do Evropy – získat čas a promyslet si další životní kroky.

Zpátky ve vlasti

Nadřízení v Itálii nedokázali dát Janu Medovi konečné rozhodnutí ohledně jeho dalšího umístění. Navrhli mu tedy navštívit příbuzné v Československu a Jan se po 35 letech roku 1970 vydal domů, do země, kde se rozprostíral tvrdý „komunistický ráji“. Od nástupu Hitlera k moci se Med jen obtížně dovídal cokoliv o svých příbuzných. Až o mnoho let později se dověděl, že během války byl jeho otec, matka i sestra uvězněni. Nejmladší bratr Václav zůstal během jejich uvěznění zcela sám, starala se o něj rodina ze sousedství. Starší bratr Oldřich – kněz a salesián – byl komunistickým zřízením vězněn osm let.

Rozdělení Evropy na Západní a Východní zónu se stalo počátkem velké pohromy. Národy, které se dostaly pod ruský rudý režim, trpěly více, než dříve. Komunistický režim byl zaměřený na potlačování všech projevů svobody na politické rovině a rozhodl se likvidovat církev, obzvláště katolickou. Zaměřili se na náboženské řády a v jednom dni napadli všechny mužské klášterní komunity a svezli jejich členy do vězení. Nejen Oldřich, ale i další Janovi bratři byli roky vězněni pro šíření katolické literatury a podporu svého bratra – kněze.

Setkání s matkou

Dojemné setkání s matkou líčí Med takto: „Po překročení hranic poblíž Znojma jsem dojel do rodné Jihlavy. Moje rodina nebyla informována o době mého příjezdu a tak mne na nádraží nikdo nečekal. Jel jsem tramvají na hlavní náměstí. Táhnul jsem svůj těžký kufr až k domu, kde mi řekli, že bydlí moje matka. Když jsem k němu došel, zůstal jsem chvilku stát, abych nabral dech, než zaklepu na dveře. Když otevřela, zůstali jsme stát proti sobě. Byl jsem pryč více jak čtvrt století. V tu chvíli mne nepoznala, vždyť jsme se potkávali po dlouhých 35 letech – vlastně jeden lidský život. Ale pak vypukla obrovská radost. Slzy tekly po její vrásčité tváři, jak jí srdce zalévalo dojetí a láska. Nelze vyjádřit slovy, co říká všechno láska…“ 

     

Bratr Oldřich

Medův starší bratr Oldřich, kněz, měl na starosti aspiranty, protože byl ředitelem domu ve Fryštáku. Během 2. sv. války, když bylo jasné, že dům bude konfiskován nacisty, sebral skupinu aspirantů a ukryl se s nimi v lesním srubu patřícímu ke statku Dvorek. Když válka už končila, dopomohl k zajetí velké skupiny německých vojáků rychle postupující Rudou armádou. Přesto byl komunistickým zřízením po válce vězněn mnoho let. Po propuštění z šestileté želivské internace, byl považován za nebezpečnou osobu a byl neustále pod dohledem. Mnoha dobrých lidí ho neoprávněně podezíralo ze spolupráce s režimem, o což byl opravdu několikrát požádán. I spolubratři ho podezírali, že s spolupracuje s policí – ocitl se v úplné izolaci. I takové byly způsoby, jak pokazit pověst knězi v komunistické společnosti. Byl také neustále posílán z místa na místo. Sotva začal nějakou práci a získal lidi na svou stranu, už musel odejít jinam.
Oldřich působil jako kněz s omezeními platnými pro všechny kněze. Mohl sloužit mše a plnit další církevní funkce, ale nesměl navštěvovat rodiny ani se podílet na aktivitách mimo kostel. Musel poslouchat přísná nařízení Sekretariátu pro církevní záležitosti a církevních tajemníků, jako ostatní kněží. Ale i on, stejně jako řada dalších dobrých kněží, hledal skulinky v předpisech a snažil se dostát svému svědomí a poslání.

Situace věřících a kněží v komunistickém Československu

  • kněží sice mohou učit náboženství ve školách a stát je za to platí, ale jejich plat je velmi nízký, jsou často sledováni, zda nevyučují protistátní věci
  • obtěžováni od úřadů nejrůznějšími způsoby, odposloucháváni státní bezpečností
  • vyvíjení trvalého nátlaku na rodiče a jejich děti, které se nedostanou na vysoké školy a budou i dále diskriminovány a ponižovány

O komunismu Jan Med říkal: „Komunismus je krásná a přitažlivá myšlenka, ale v praxi ji mocní učiní tvrdou a nelidskou. Kde není Bůh, tam se vše postupně změní v peklo“.

Ale  i přes nenormální život v komunismu byla návštěva rodné vlasti pro Meda velkým požehnáním. Opět uviděl svou rodinu, hlavně maminku. Poprvé uviděl svého bratra Václava, který se narodil, když už byl v Indii. Navštívil stará známá místa a potkal staré známé… Ale mnoho jeho vrstevníků ho nepoznalo, události Medova života jim zněly spíše jako pohádka či dobrodružný cestopis.
Jan Med se rád procházel Jihlavou. Před válkou bývala převážně německá, po odsunu Němců zde zavanul český duch. Češi, dřívější volnomyšlenkáři, se obraceli více k církvi, všechny mše byly slouženy česky. Kostely se zvolna se plnily. Jana překvapilo, že ve městě nebyli žádní Židé – důsledek vyhlazovací práce Hitlera.

Rozloučení

Když se přiblížil den odjezdu, byl Jan smutný – musel znovu opustit matku a vše co mu bylo drahé. Navíc s vědomím, že jeho drazí zůstávají žít v nelidském krutém režimu. „Když jsem stál naposledy před svou matkou, řekl jsem jí: „Mami, já musím jít“. Ona se mě prostě zeptala: „Je to tvoje povinnost, jít?“ Když jsem jí řekl „ano“ ona jednoduše řekla: „Pak tedy jdi a Bůh ti žehnej!“ Nebyli jsme zvyklí plakat a naříkat. Boží vůli je třeba následovat i když to bolí“, takto se Jan Med naposledy rozloučil se svou matkou.

Znovu do Indie

Otec Med se po odchodu z vlasti opět obrátil na své představené v Itálii. Vzhledem k jeho věku nepřicházelo do úvahy poslat ho tam, kde by se těžce učil jazyk. Ve vlasti rovněž nemohl zůstat – byl indickým občanem a československá vláda by mu nikdy nedovolila působit doma. Jako nejvhodnější – a jediná – nabídka se zpočátku jevila Jižní Amerika. Otec Med byl připraven ji přijmout, ale na poslední chvíli dorazil dopis z Indie s žádostí o pomoc biskupovi  Kerketovi z Tezpuru uprostřed státu Assám. Po delším čekání na své nové působiště přišlo nové rozhodnutí a Med nakonec skončil v Kohimě jako pomocník tamějšího faráře.

Na horách v Kohimě

Jan byl šťastný, že může působit na horách jako misionář. V Kohimě hledal farní skupiny a obcházel okolní vesnice, staral se o zpívání a pomáhal katechetovi Philipovi chystat zpěvník, dokonce dali dohromady malý sbor. Někdy v té době za nimi přišla skupina lidí z kmene Sema Naga z Lazami s žádostí přijmout katolickou víru. Nikdy se nedověděli, proč je napadlo přijít za nimi, ale byli rádi, a přijali to jako výzvu Prozřetelnosti. Jan Med byl požádán, aby se tohoto úkolu ujal. Nikdy nestál před úkolem uvést novou skupinu do katolické církve, ale jako obvykle slíbil udělat, co bude v jeho silách. Nebylo to snadné. Skupinu tvořili baptisté, kteří se nepohodli se svými souvěrci, dohromady asi 400 lidí – mužů, žen, dětí, mladých, starých… Byli to prostí lidé, kteří chtěli něco vědět o katolické víře a církvi. I přes odpor protestantských vůdců zůstali pevní ve své nové víře a neustoupili a z Lazami se později stala živá katolická farnost v péči otců kapucínů.

Další působiště a cesta na severovýchod

Otec Med si myslel, že v Kohimě už dožije, ale nemělo tomu tak být. Byl poslán na Jih, do jeho staré provincie, odtamud šel jako druhý zpovědník do Yercaudu. Po čase ho provinciál požádal, abych šel do Gunturu, který kdysi stavěl. Souhlasil. Rektorem tam byl otec Michael, Jan se snažil naučit jazyk Telugu a pomáhal v domě jako prefekt, pracoval na zlepšení úrovně stolárny.
Sotva se sžil s komunitou, když je jednoho dne navštívil otec Tomáš, viceprovinciál z Guwahati (budoucí biskup v Guwahati v Assamu). Během rozhovoru Medovi nabídl, abych šel do Assámu. Nebral to vážně ale řekl mu, jak to vždy dělal, že je ochoten jít kamkoliv a dělat každou práci, bude-li třeba. Doufal, že zůstane pracovat v Gunturu, ale po nějakém čase přece jen přišlo pozvání jít pracovat na severovýchod. Opět to přijal jako vyjádření Boží vůle poslechnout nařízení představených. Odcházel na severovýchod Indie do Imphalu, státu Manipur.

V desátém díle se Jan Med vydává do severovýchodní části Indie. 

PŘEDCHOZÍ DÍL č. 8

Menu