11. Na konci cesty

11. díl „Na konci cesty“

Bůh je dobrý a využívá svých nástrojů, jak potřebuje. Každý z nás musí přijmout svoji odpovědnost a dělat, co je v jeho silách – píše Jan Med v poslední etapě svého života.

Ohlédnutí za životem Jana Meda

P. Jan Med patří mezi velké české misionáře. V Indii prožil přes 75 let, nejdříve v jižní části a po padesátém roce svého života na severovýchodě. Byl učitelem, ředitelem, provinciálem, novicmistrem, skladatelem náboženských písní, vydavatelem, ale především člověkem, který přinášel chudým venkovským dětem vzdělání a evangelium. Pracoval s katechety a řeholními sestrami, kteří procházeli chudé čtvrti a venkovské oblasti a vyhledávali potřebné děti, které nechodily do školy, protože si to rodina z finančních důvodů nemohla dovolit. Těm pak pomáhal – peníze však nedával přímo rodinách, ale školám a internátům. V poslední fázi svého života podporoval kolem tisícovky dětí.

Sám o sobě mluvil s pokorou, nepovažoval se za vzdělaného, ani kompetentního k úkolům, které mu byly svěřeny. Říkal, že pouze následuje Dona Boska a jde tam, kde ho chce mít Bůh. Dalo by se říci, že byl tvrdohlavý, nikdy se nevzdal cíle, který si vytyčil. Anglicky se začal učit až v 18 letech hlavně mluvením s kolegy a čtením knížek, hudbě se také učil sám a pravomocemi byl pověřován nadřízenými. Nikdy se neučil, jak pracovat v přidělených úřadech. Vše bral  jako součást slibu poslušnosti a příležitost dělat dobré. Přestože měl chatrné zdraví a byl ve společnosti velmi nesmělý, sloužil poctivě a  věrně až do vysokého věku a všechny zásluhy připisoval Božímu vedení. Životem ho provázelo jeho noviciátní heslo od Terezie od dítěte Ježíše – Love and Trust (Láska a důvěra), ke kterému později přidal: Piety, Work, Family Spirit ( zbožnost, práce a rodinný duch).

Nikdy nezapomněl na svou vlast, poctivě a pravidelně psal na psacím stroji svým dobrodincům a dárcům dopisy, ve kterých je prosil o pomoc pro „své“ indické děti. Za pomoc byl velmi vděčný a za dárce se často modlil.

Úryvky z dopisů roku 2007–2008

Právě jsem dostal oznámení, že jste mi poslali Vaši pomoc. Přišla právě vhod, protože začínáme nový školní rok v únoru a mnoho dětí potřebuje pomoc, aby se mohly zařadit do škol. Před pěti lety jich bylo méně, ale teď rodiny vidí, že se bez vzdělání člověk nikam nedostane. Jisté je, že se celá společnost v posledních několika letech výrazně změnila. Ale jsou ještě vesnice, kde se žije po starém. Pomalu, ale také rychle se poměry mění a naše školy jsou velmi vyhledávané. Bída je, že státní školy, které by měly být vedoucí, často neslouží k ničemu. Ale i to se pomalu mění a celá společnost to vidí, ale nikdy to nepřiznají. Pracujeme upřímně a doufáme…

Moc se už udělalo a naše komunity se rozmnožují a jsou příkladem pro ostatní, ale ještě více se musí udělat. Doufáme. Naše školy pozdvihují úroveň vzdělání, naše náboženská střediska, nemocnice a internáty povzbuzují k lepšímu životu. Máme už řadu kněží, řeholníků a laiků, kteří spolupracují. Minulý měsíc jsme viděli křest kolem stovky manipurských Hindů. A práce pokračuje. Slavíme tento rok zlaté jubileum naší činnosti v manipurském státu.A nezastavíme se, a s pomocí Boží a také s vaší spoluprací doufáme, že mnohem víc se udělá…

Nepřestávám děkovat pánu Bohu, že mě poslal do Indie, kde jsem mohl s pomocí Boží a s Vaší spoluprací něco udělat. Od roku 1935 jsem strávil 35 let v jižní Indii, nejdříve jako klerik, a po svém vysvěcení na kněze v roce 1943 jsem se věnoval formaci našeho salesiánského personálu. Potom jsem pokračoval tři roky v Šilaungu (město ve státě Méghálaj v severovýchodní Indii; sousedí s Manipurem – pozn. PM). Byl jsem učiněn inspektorem a hned potom magistrem noviců. V roce 1970 jsem podal žádost, abych se mohl věnovat misijní práci, kde jsem dodneška. Už 36 let. Bylo již učiněno mnoho, ale ještě víc zůstává stále na našich nástupcích.
Děkuji Pánu Bohu za všechno, co se mohlo vykonat s Vaší pomocí v těchto letech. Zvláště Vám děkuji. Je dobré si uvědomit, jak se mnoho chudých dětí mohlo pozvednout. Zde v hlavním městě státu Manipur (Imphál – pozn. PM) máme tři střední školy a také 40 takzvaných vzdělávacích center (Literacy Centres), které připravují chudé děti na „muka“ normální školy…

… musíme spolupracovat, nikoliv se jen dívat a kritizovat. Mám už nyní pomocníka, který se bude starat o moji práci a bude v ní pokračovat. Jenom prosím, pomáhejte mu. Já se nevzdávám, ale čas musí přijít. Ať je Bůh s Vámi a ať Vás Panna Maria doprovází ve Vašem životě.

Přehledný životopis

  • 1916: narození v České republice
  • 1933: noviciát
  • 1934: první sliby
  • 1935: odjezd na misie do Indie
  • 1939: studium teologie
  • 1943: kněžské svěcení
  • 1950: první ředitel koleje a aspirantátu Nejsvětějšího srdce v Tirupatturu
  • 1958: provinciálem Jižní Indie
  • 1964: novicmistrem v Shillongu
  • 1970: farnost Krista Krále v Kohimě
  • 1971: farnost v Punnanamai, Mao
  • 1977: farnost v Senapati
  • 1992: škola Don Bosco Chinmeirong, Imphal
  • 2011: zemřel v Imphalu

Některá svědectví

Janka Jurigová, česká dobrovolnice

Celý víkend jsem tímto ,,úkolem” žila. Koukala jsem na krátká videa a fotky, které s otcem Janem máme. Kolik úžasných míst, škol, internátů a hlavně dětí jsem viděla. Šťastných dětí, které měli radost, že můžou chodit do školy. Veselé a usměvavé. V každé škole v jiné uniformě, ale vděčné a pohostinné. Vidět na vlastní oči, co se povedlo P. Otci Janovi Medovi za pomoci českých dobrodinců je …nenacházím slov … úžasné! Mám před sebou zpěvník ALL YOU HILLS, který vytvořil a se kterého ,,jeho” děti nejenom krásně zpívají, ale taky se pravidelně modlí. Zpěv byl jeho vášní. Při návštěvě v nemocnici si vybavuji otce Jana, jako klidného (odmítal prášky na bolest) a radostného člověka. Ani nevím, po kolika letech slyšel češtinu! Ze začátku, tomu asi nemohl uvěřil, protože dále mluvil anglicky, ale postupně…přeskočil na češtinu. Velmi mu záleželo na jednotě všech bratří a sester všech vyznání. Taky mluvil o tom, jak je důležité, abychom pokračovali v započatém díle. Vybavuji si, jak jsem seděla v ,,jeho” domečku v Senepati a říkala jsem si, že tento velký člověk žil tady, sedával na této židli, koukal z tohoto okna… tady pracoval, modlil se a se všech sil se snažil o splnění Boží vůle v jeho životě.
Navštívila jsem ho celkem třikrát a měla jsem možnost držet ho za ruku, a taky mu říct pár slov. Byla jsem velmi dojatá, že můžu být v takové blízkosti, tak velkého člověka.

Katecheté

Chodil jsem s otcem Medem do vesnic, cestou jsme se modlili růženec nebo zpívali. Otec Med říkával: „Bůh nikdy nedopustí nic zlého, když s ním budeme chodit.“ Měl oblíbenou písničku a ta se jmenuje: Láska, co měl Ježíš. Otec Med navštěvoval 38 vesnic. Bez otce Meda by tu nebylo tolik konverzí, v  celém Manipuru podporoval 1800 studentů. Říkají o něm, že je stavitelem Maniuru.

Otec Med mi říkal: „Než umřu, ožeň se.“ Chtěl vidět moji ženu a děti. „Hodně se pro mne obětoval a pro moji rodinu (rozplakal se). „Měl by sis přivydělat nějaké peníze.“ Přivezl mi malá prasátka, abych si mohl přivydělávat.

Šli jsme do vzdálené vesnice, do hor. Cesta trvala několik dní, nebyli vyšlapané žádné cesty. Otec Med často vylezl na strom, aby určil další směr cesty. Velmi často jsme byli plni pijavic. Ale on chtěl stále jít dál. Říkal: „Oni tam na nás čekají.“ Šli jsme v období, kdy byly řeky rozvodněné. Měli jsme přejít řeku, ale bylo to velmi nebezpečné. Navrhli jsme mu, abychom se vrátili. Ale on náš návrh nepřijal. Byli jsme čtyři a udělali jsme řetěz. Proud otce Jana strhl, museli jsme ho zachraňovat. My se dostali na druhý břeh. On s úsměvem řekl: „Dnes jsem byl podruhé pokřtěn a to ponořením. Po mši svaté ve vesnici chodíval do rodin a zjišťoval, co je třeba. Když jsme přišli do rodiny, tak než jsme vstoupili do domu, pomodlil se, a když jsme odcházeli, pomodlil se také s místními. Dětem pokládal ruce na hlavu a žehnal jim.

Voják

Přišel jsem do vesnice, abych zabil otce Meda, proto abych přinesl militantní skupině peníze. Ale uviděl jsem jeho srdce, jak svítí. Místo abych ho zastřelil, tak jsem ho objal.
Pozn.: Otec Med byl varován a bylo mu navrženo, aby odešel, že se schyluje k jeho zastřelení (tak jak to bylo u jeho tří spolubratrů). On říkal, že přece nemůže opustit ty dobré lidi, kteří tam žijí.

Otec Francis

Otec Med měl ve 29 letech jen jednu ledvinu, tuberkulózu, bronchitidu. Ale měl velké odhodlání jít kamkoli – i do prašného prostředí.

Paní Ila

Učil nás zpívat. Jezdil za námi do vesnice na skútru. Vedl obyčejný život. Nikdy si nestěžoval na jídlo. Spal na zemi. Zajímal se o vzdělání dívek, které tehdy náš kmen nepodporoval.

Bývalý žák

Tvrdě pracoval, účastnil se her, bral nás na vycházky, byl oddaný modlitbě. V roce 1997 zde nemluvil nikdo anglicky. On překládal knížky, založil internáty, kde vyučoval angličtinu.

Na otázku co se Vám vybaví, když se řekne otec Med

Přítel   –   otevíral domy pro chudé  –   žijící svatý  –   dával vzdělání katechetům  –   obětoval svůj život pro církev v Manipuru  –    říkal, že je zde cizincem  –   byl přátelský  – moc nemluvil, když už, tak stručně  –   uměl usmiřovat  –   říkal: „Bůh je Láska, měl bys ho milovat a sloužit ostatním  –   lidem říkal: „Bůh s Tebou, Bůh Ti žehnej“  –  měl rád malé děti  –  byl laskavý, obětovavý, milý  –  u Maramů měl přezdívku „Kamzík“  –  někteří se k němu modlí a prosí o uzdravení  –   sdílel nebezpečí s ostatními  –   přísný na sebe a vyžadoval důslednost i od druhých  –   pokud se jednalo o prožívání víry u druhých, nebyl přísný  –   držel se zásady: „Prominout a zapomenout.“  –  byl knězem chudých  –   doktor nemocných  –   po slůvku k němu přicházeli kluci a on jim čistil rány  –   velký misionář, dělal věci s nadšením a zápalem  –  oblíbený zpovědník  –   přístupný, s každým se dal do řeči a díky jeho přístupnosti se ho lidé nebáli  –   kladl důraz na chudobu, staral se o ty nejchudší  –   psal knížky  –   učitel obyčejných lidi  –   přijímal kulturu daných kmenů  –   dokázal si dělat legraci, i když zrovna spadl do řeky i s katechetou  –   byl to muž Boží, a tak ho vnímali i lidé jiných vyznání, v podstatě jako světce  –   díky němu přijalo hodně lidí katolikou víru  –  rád zpíval a učil zpívat druhé, bral to jako cestu k Bohu  –   svým životem se podobal Donu Boskovi  –  usiloval, aby děvčata chodila do školy, přemlouval rodiče  –  zasadil mnoho stromů  –  když stavěl školy, s kluky stavěl i cesty, aby škola byla dostupná  –  chodíval i ve stáří za lidmi do kopců až 36 km, všechno si nosíval sám  –  jeho počínání nebylo povrchní, ale opravdové

„Modlete se růženec, když někam jdete.  Milujte Matku Marii a k ní se utíkejte.  Modlete se za dárce.  Vzdělání je důležité.“

Mše sv. ve vlasti v roce 1990

 

Fotografie z posledních let života

Miluji svůj salesiánský, kněžský a misionářský život a povolání. To byla hnací síla v mém životě, dávat vše k Boží slávě.
Dal jsem vše, co jsem mohl, a pokračuji dělat vše „V Jeho jméně“!

12. závěrečný díl – Dílo Jana Meda žije dál – představí plody díla, které Jan Med pomáhal založit.

PŘEDCHOZÍ DÍL č. 10

Menu