Lindu Vršatovou si možná někteří z vás vybaví i odjinud – jako fundraiserku Salesiánského střediska volného času v Teplicích, kde se stará o dárce, partnery a hledá nové příležitosti k podpoře střediska, nebo také jako sociální pracovnici, která již osmým rokem vede sociální službu na podporu rodin s dětmi v tíživé životní situaci. Letos se rozhodla vydat se do Bulharska jako dobrovolnice a vyzkoušet si po celý červenec práci s dětmi z romského ghetta.

Lindo, co tě vedlo k tomu vyměnit pohodovou dovolenou s rodinou či přáteli za divokou jízdu s dětmi ze Staré Zagory?

Na to je jednoduchá odpověď – volání srdce. Když jsem před 10 lety poznala SADBU, zatoužila jsem stát se misionářkou. Tehdejší pravidla však určovala maximální věkovou hranici 35 let, a tak mi nezbývalo než jen myslet na ty, kteří na svou misii vyjeli. V minulém roce jsem se ale dozvěděla, že se mi může splnit sen. Věková hranice totiž padla, a tak jsem ani na minutu neváhala, absolvovala osmiměsíční přípravný kurz a na konci června odletěla.

Tvoje práce pro teplické středisko spočívá zejména ve vyhledávání finanční pomoci pro ty, kteří neměli tolik štěstí, podpory či příležitostí. Lze srovnat situací dětí z romského ghetta v Bulharsku se situací Romů v České republice – nebo u vás, v Teplicích?

Srovnat to rozhodně nelze.  Sociální systém a podpora rodin jsou v České republice a Bulharsku naprosto rozdílné. Romské rodiny v Bulharsku žijí ve vyloučených lokalitách, často nemají ani studenou vodu, natož sociální dávky. Vzdělávání romských dětí je zde také na pováženou, mnoho jich má jen pár tříd základní školy. Je téměř nemožné vymanit se z tohoto začarovaného kruhu a žít bohatý život. Tím nemyslím jen mít peníze, ale dovolit si mít dobré zaměstnání, vyšší cíle, jezdit na výlety, mít hezký byt nebo dům, chodit na hřiště, chodit plavat nebo jet k moři.

Mají romské komunity ve Staré Zagoře – navzdory chudým poměrům a těžké životní situaci – něco, čím se můžeme inspirovat?

Není tak snadné odpovědět, prožila jsem mezi nimi pouhý měsíc. Přesto si dovolím říct, že pokud přijdete do jejich přirozeného prostředí se salesiány, kteří zde působí dlouhá léta a které rodiny dobře znají, otevřou vám dveře svých domovů a pohostí vás i tím málem, které mají. Povídají si, jsou přátelští a otevření, ani se vám nechce odejít. To je nádherné.

Co tě v Bulharsku nejvíce překvapilo?

Viděla jsem Sofii, Burgas, Nesebar i Kazanlak, město, kde Salesiani působili dříve, než postavili dům ve Staré Zagoře, ale vyjádřím se právě k té. Je to velmi přívětivé, zelené město uprostřed Bulharska. Ulice chrání svým stínem stromy, na každém rohu stojí automat na kávu, řidiči jezdí klidně, na nikoho netroubí, jako chodce vás pustí přejít ulici, kdekoliv si usmyslíte, dokonce i na kruháči!

Doporučila bys dobrovolnickou službu, ať už krátkodobou či dlouhodobou, svým přátelům a známým?

Ano, stoprocentně. Je to nádherná zkušenost, která vaši duši zcela naplní.

O své dobrovolné službě jsi napsala článek a nazvala ho „Srdcem v Bulharsku“ – budeš se tam chtít ještě někdy podívat?

Opět musím odpovědět: ano, stoprocentně. Díky misii jsem získala také nové přátele, kteří mi chybí a za kterými si přeji znovu přijet. Zároveň věřím, že s dětmi, které jsem zde poznala, by bylo opětovné setkání radostné.

Martina Mončeková
Foto: Linda Vršatová

Dopis od Lindy „Srdcem v Bulharsku“ naleznete na stránkách Adopce nablízko.