A to doslovně. Pavla Kašparová se před 20 lety zúčastnila teprve druhého ročníku přípravných kurzů Adopce nablízko, tehdy zvaných Cagliero, a od září nastoupila jako nová posila Sadby.

Pavlo, dvacet let je dlouhá doba. Vzpomínáš si ještě, jak probíhala tehdejší příprava?

Na obsahovou stránku si již příliš nevzpomínám, ale pamatuji se, že příprava probíhala pravidelně v rámci několika víkendů na různých místech Česka. Tedy stejně jako dnes. Vybavuji si však jednu mimořádnou událost – setkání s tehdejším hlavním představeným salesiánů donem Pascalem Chávezem, který v roce 2006 navštívil Českou republiku v rámci setkání s mládeží v Salesiánském středisku mládeže v Pardubicích. Měla jsem tu čest překládat.

SADBA je hrdá na poctivou, kompletní přípravu budoucích dobrovolníků. Myslíš si, že je opravdu důležitá?

Nevím, jak pro ostatní, ale pro mě bylo moc důležité duchovní vedení. Dá se říct, že tehdy nastartovalo mé osobní prožívání víry a vztah s Bohem.

Přestože jsi absolvovala přípravu, nakonec jsi neodjela. Využila jsi zkušenost z přípravy jinde?

Zvládla jsem absolvovat celý kurz včetně praxe u sester salesiánek v Plzni. Během té doby však tragicky zahynul můj osmnáctiletý bratranec, což zásadně změnilo můj pohled na svět a priority. Místo do Etiopie jsem nakonec odjela do Francie, ale už ne jako dobrovolnice, ale za svým budoucím manželem. Čas strávený s ním byl pro mě tehdy důležitější. Ve Francii jsem strávila 14 let a pracovala mimo jiné i pro humanitární křesťanskou organizaci. Náplní mojí práce bylo navštěvovat naše spolupracující organizace a pomáhat lidem, aby se vymanili z myšlenkových stereotypů a dokázali změnit svůj život. Bylo naplňující vidět, že naše školení bylo často odrazovým můstkem ke změně. Například v Keni, v místě, kde nebyla škola a děti se jen občas setkávaly pod stromy, vznikla na základě spolupráce naší, místní komunity a úřadů vyhlášená a uznávaná škola v rámci celého regionu.

SADBA vysílá dobrovolníky měnit lidské životy, není to tak odlišné… Jak ses dostala zpět na Sadbu?

Se Sadbou jsem nikdy neztratila kontakt. Po celou dobu odebírám zpravodaj a také kalendářík salesiánské rodiny – už od roku 2006 – a sleduji dění na Sadbě zpovzdálí. Proto mi neunikl náborový inzerát, a tak jsem zase tu.

Z Francie ses vrátila už jako maminka dvou kluků. Umíš si představit, že by se jednou tvoji kluci vydali dobrovolnickou cestou? Co bys jim řekla?

Dobrovolnictví bych doporučila každému a svým dětem bych moc přála, aby si, stejně jako já a mnozí další, přinesly poznání, že nepotřebují v životě tolik věcí, ale vděčnost za hezké okamžiky, sdílení a celkovou radost ze života. To je něco, co se na misii můžeme naučit.

Martina Mončeková a Pavla Kašparová
Foto: SADBA