Přípravný kurz je u konce, kufry se pomalu balí a misijní dobrodružství klepe na dveře. Uplynulý víkend patřil v Pardubicích tradičnímu vyslání nových dobrovolníků kurzu Adopce na blízko. Jedenáct mladých dobrovolníků udělalo pomyslnou tečku za měsíci příprav a před zraky svých nejbližších i veřejnosti přijali požehnání na cestu na salesiánské misie.
Poslední přípravy
Vše vypuklo už v pátek 12. 6., kdy nás čekal poslední velký milník příprav – závěrečný test. V sobotu dopoledne pak proběhlo uzavření kurzu, ohlédnutí zpět a rozpomínání, co krásného jsme díky kurzu zažili.
foto: SADBA
Riskuj, grilování a vzácná návštěva z Brazílie
V sobotu odpoledne začali přijíždět ti, kteří dobrovolníky na jejich cestě nejvíce podporují – rodiny, kamarádi, známí i všichni podporovatelé Sadby. Nejdřív proběhla prezentace a přednáška o tom, co vlastně SADBA a program Adopce nablízko dělají a jak celá tato pomoc funguje.
Pak už jsme si vzali slovo my a přišel čas na hru Riskuj!. Tentokrát se ale tolik netýkala teorie, nýbrž nás samotných. Otázky byly poskládané o konkrétních dobrovolnících z naší party, takže nás díky tomu mohli pořádně poznat i ti hosté, kteří nás doteď vůbec neznali. Dost jsme se u toho nasmáli a byla to skvělá seznamovačka.
foto: Josef Novotný, Člověk a Víra
Víkend navíc obohatil velmi vzácný host – otec Reginaldo z Brazílie (člen salesiánské kongregace v Římě). V sobotním rozhovoru nám i našim blízkým otevřeně odpovídal na rozmanité otázky a podělil se o své bohaté zkušenosti. Večer už se pak nesl v uvolněném duchu u společného grilování, povídání a sdílení radostí i lehkých obav.
foto: Josef Novotný, Člověk a Víra
Slib darovat svůj čas, sílu i kousek sebe
Vyvrcholením celého víkendu byla 14. 6. slavnostní nedělní mše svatá, během které proběhlo samotné vyslání nás jedenácti dobrovolníků. Složili jsme zde svůj dobrovolnický slib a jako symboly naši budoucí služby jsme na cestu dostali misijní křížek, svíci a misku. Příprava byla intenzivní, ale teď už víme, že v tom nejsme sami. Máme za sebou skvělou komunitu, rodiny a vědomí, že jedeme pomáhat tam, kde je to nejvíc potřeba.
Naše uplynulá příprava i celý tento víkend by se neobešly bez spousty skvělých lidí. Chceme proto obrovsky poděkovat všem, kteří nás na této cestě podporují, stojí při nás, věří nám a pomohli nám dojít až sem. Vaše podpora je pro nás obrovským motorem.
foto: Josef Novotný, Člověk a Víra
Co všechno se dá zasadit
Když jsem slyšela, že dobrovolníci absolvovali osm víkendů pod hlavičkou Sadby, začala jsem přemýšlet, co ta zkratka vlastně znamená. Přiznávám, že moje první asociace byla poněkud zahradnická. Sadba. Sazenice. Zahradnictví. Něco se přece musí sázet.
A vlastně ano. Jen místo rajčat nebo muškátů se sází čas, ochota, trpělivost, úsměv a kus vlastního srdce.
O uplynulém víkendu 13. – 14. 6. jsem měla možnost zúčastnit se programu a mše svaté s vysláním dobrovolníků na misie v salesiánském středisku v Pardubicích. Když jsem poslouchala příběhy mladých lidí, kteří se na tuto cestu připravovali od loňského září, uvědomila jsem si, že nic z toho nevzniká přes noc. Osm víkendů příprav, společné hledání, otázky, pochybnosti i nadšení. Na začátku stálo asi čtyřicet zájemců. Na konci jich zůstalo jedenáct.
Jedenáct těch, kteří se rozhodli na nějaký čas opustit své pohodlí a vydat se tam, kde budou potřeba.
Mezi nimi byl i můj syn Radek a snacha Monika.
Původně měla jejich cesta vést do Zambie. Nakonec zamíří do romské čtvrti Machala ve Staré Zagoře v Bulharsku. Život občas přepíše itinerář, ale smysl cesty zůstává stejný.
Pro Radka je to vlastně návrat na místo činu. V Machale působil jako dobrovolník už před několika lety. Jako maminka v tom vidím velkou výhodu. Nemusím si složitě představovat, co ho čeká. Mám alespoň přibližnou představu o tom, jak vypadají dny dobrovolníka, jaké přinášejí radosti i náročné chvíle.
A také vím, že moje role je tentokrát jiná.
Neumím opravovat střechy, organizovat program pro děti ani se domluvit bulharsky. Zato mohu dělat něco, co zvládne každá máma bez speciálního školení a bez absolvování osmi víkendů přípravy: provázet modlitbou.
Když při mši zazněla jména vysílaných dobrovolníků, napadlo mě, že vysláni nejsou jen oni. Tak trochu jsou vysláni i jejich rodiče, sourozenci, přátelé a všichni, kdo je mají rádi. Jen každý vyráží jiným směrem. Oni do Bulharska, Afriky či jinam do světa. My do dobrodružství důvěry.
A tak si nakonec říkám, že ten můj zahradnický omyl se SADBOU nebyl až tak vedle. Jako rodiče si většinou přejeme, aby naše děti dobře zakořenily. Jenže někdy zjistíme, že právě proto mohou vyrůst tak vysoko, že je vítr zavane i daleko za hranice domova.
Leona Steingartová
foto: Josef Novotný, Člověk a Víra
