Přípravný kurz je u konce, kufry se pomalu balí a misijní dobrodružství klepe na dveře. Uplynulý víkend patřil v Pardubicích tradičnímu vyslání nových dobrovolníků kurzu Adopce na blízko. Jedenáct mladých dobrovolníků udělalo pomyslnou tečku za měsíci příprav a před zraky svých nejbližších i veřejnosti přijali požehnání na cestu na salesiánské misie.

Poslední přípravy

Vše vypuklo už v pátek 12. 6., kdy nás čekal poslední velký milník příprav – závěrečný test. V sobotu dopoledne pak proběhlo uzavření kurzu, ohlédnutí zpět a rozpomínání, co krásného jsme díky kurzu zažili.

foto: SADBA

Riskuj, grilování a vzácná návštěva z Brazílie

V sobotu odpoledne začali přijíždět ti, kteří dobrovolníky na jejich cestě nejvíce podporují – rodiny, kamarádi, známí i všichni podporovatelé Sadby. Nejdřív proběhla prezentace a přednáška o tom, co vlastně SADBA a program Adopce nablízko dělají a jak celá tato pomoc funguje.
Pak už jsme si vzali slovo my a přišel čas na hru Riskuj!. Tentokrát se ale tolik netýkala teorie, nýbrž nás samotných. Otázky byly poskládané o konkrétních dobrovolnících z naší party, takže nás díky tomu mohli pořádně poznat i ti hosté, kteří nás doteď vůbec neznali. Dost jsme se u toho nasmáli a byla to skvělá seznamovačka.

foto: Josef Novotný, Člověk a Víra

Víkend navíc obohatil velmi vzácný host – otec Reginaldo z Brazílie (člen salesiánské kongregace v Římě). V sobotním rozhovoru nám i našim blízkým otevřeně odpovídal na rozmanité otázky a podělil se o své bohaté zkušenosti. Večer už se pak nesl v uvolněném duchu u společného grilování, povídání a sdílení radostí i lehkých obav.

foto: Josef Novotný, Člověk a Víra

Slib darovat svůj čas, sílu i kousek sebe

Vyvrcholením celého víkendu byla 14. 6. slavnostní nedělní mše svatá, během které proběhlo samotné vyslání nás jedenácti dobrovolníků. Složili jsme zde svůj dobrovolnický slib a jako symboly naši budoucí služby jsme na cestu dostali misijní křížek, svíci a misku. Příprava byla intenzivní, ale teď už víme, že v tom nejsme sami. Máme za sebou skvělou komunitu, rodiny a vědomí, že jedeme pomáhat tam, kde je to nejvíc potřeba.
Naše uplynulá příprava i celý tento víkend by se neobešly bez spousty skvělých lidí. Chceme proto obrovsky poděkovat všem, kteří nás na této cestě podporují, stojí při nás, věří nám a pomohli nám dojít až sem. Vaše podpora je pro nás obrovským motorem.

foto: Josef Novotný, Člověk a Víra

Co všechno se dá zasadit

Když jsem slyšela, že dobrovolníci absolvovali osm víkendů pod hlavičkou Sadby, začala jsem přemýšlet, co ta zkratka vlastně znamená. Přiznávám, že moje první asociace byla poněkud zahradnická. Sadba. Sazenice. Zahradnictví. Něco se přece musí sázet.

A vlastně ano. Jen místo rajčat nebo muškátů se sází čas, ochota, trpělivost, úsměv a kus vlastního srdce.
O uplynulém víkendu 13. – 14. 6. jsem měla možnost zúčastnit se programu a mše svaté s vysláním dobrovolníků na misie v salesiánském středisku v Pardubicích. Když jsem poslouchala příběhy mladých lidí, kteří se na tuto cestu připravovali od loňského září, uvědomila jsem si, že nic z toho nevzniká přes noc. Osm víkendů příprav, společné hledání, otázky, pochybnosti i nadšení. Na začátku stálo asi čtyřicet zájemců. Na konci jich zůstalo jedenáct.
Jedenáct těch, kteří se rozhodli na nějaký čas opustit své pohodlí a vydat se tam, kde budou potřeba.
Mezi nimi byl i můj syn Radek a snacha Monika.
Původně měla jejich cesta vést do Zambie. Nakonec zamíří do romské čtvrti Machala ve Staré Zagoře v Bulharsku. Život občas přepíše itinerář, ale smysl cesty zůstává stejný.
Pro Radka je to vlastně návrat na místo činu. V Machale působil jako dobrovolník už před několika lety. Jako maminka v tom vidím velkou výhodu. Nemusím si složitě představovat, co ho čeká. Mám alespoň přibližnou představu o tom, jak vypadají dny dobrovolníka, jaké přinášejí radosti i náročné chvíle.
A také vím, že moje role je tentokrát jiná.
Neumím opravovat střechy, organizovat program pro děti ani se domluvit bulharsky. Zato mohu dělat něco, co zvládne každá máma bez speciálního školení a bez absolvování osmi víkendů přípravy: provázet modlitbou.

Když při mši zazněla jména vysílaných dobrovolníků, napadlo mě, že vysláni nejsou jen oni. Tak trochu jsou vysláni i jejich rodiče, sourozenci, přátelé a všichni, kdo je mají rádi. Jen každý vyráží jiným směrem. Oni do Bulharska, Afriky či jinam do světa. My do dobrodružství důvěry.
A tak si nakonec říkám, že ten můj zahradnický omyl se SADBOU nebyl až tak vedle. Jako rodiče si většinou přejeme, aby naše děti dobře zakořenily. Jenže někdy zjistíme, že právě proto mohou vyrůst tak vysoko, že je vítr zavane i daleko za hranice domova.

Leona Steingartová

foto: Josef Novotný, Člověk a Víra

Slova od srdce

Našich novopečených dobrovolníků jsme se zeptali na jejich pocity ohledně dobrovolnické služby…

Radek Steingart / Bulharsko

Odmalička mě bavilo pomáhat druhým. Při jednom posezení po benefičním koncertu přišla řeč na dobrovolnou službu a já zjistil, že moje žena to má úplně stejně. Tak přišel nápad vyjet věnovat rok života do ciziny. Bylo to těžké rozhodnutí? Ani ne… Už delší dobu jsem cítil, že chci udělat v životě změnu a smysluplně využít svůj čas. Tohle byla jasná volba. Největší překážkou bylo odloučení od komfortní zóny a loučení s blízkými. Finanční stránka je také výzva, ale s tou  nám  naštěstí pomáhají dárci a kamarádi.
Při vyslání jsem cítil jsem obrovskou vděčnost a zároveň zdravou nervozitu, že už je to „tady“.

Jakub Melichar / Indie

V květnu jsem odmaturoval na Filmové tvorbě na Panské a rozhodl jsem se příští rok strávit v Indii mezi mladými a dětmi.Hodně mi záleželo na tom, aby mé rozhodnutí nebylo ukvapené a aby bylo s božím požehnáním. Těžké pro mě bylo zpracovávat chvíle Myslím však, že to je normální a že mi v tom Bůh opravdu pomáhá a žehná. Nepamatuji se, že bych někdy v životě zatím od něho vnímal větší podporu, než v uplynulých měsících:-) Hodně věcí je pro mě dost nových: spoustu zařizování s úřady, kde jsem nikdy nebyl a nikdy jsem tam nic nevyplňoval. Taky se chci učit kannadštinu, kterou se v kraji Indie kam jedu, mluví. Bohužel jazyky nejsou moje nejsilnější stránka… Myslím, že ať tam budu pomáhat sebevíc, nakonec toho získám nejvíc já. Zkušenost s jinou kulturou, jazykem, pochopení pro lidi, kterým nerozumím, respekt a třeba i boží blízkost.

Vyslání jsem si moc užil a jsem rád, že moji rodiče mohli poznat organizátory kurzů a získat zas o něco větší klid. Naše parta, se kterou jsme se teď osm měsíců pravidelně vídali a se kterou jsme si docela sedli, tak se takhle znova setká asi až za rok a půl, až se všichni vrátíme. Jsem zvědavý co ostatní budou vyprávět.

Hana Juřicová / Indie

Pocházím z Poteče u Valašských Klobouk, což je vesnice ve Zlínském kraji. Nějak se říká, že by se Valaši mohli rozdat a já bych si to ráda potvrdila i na jiném kontinentu. Salesiánské dílo mě provází už od dětství. Rozhodnutí vyjet ve mně zrálo několik let, pokaždé se objevilo něco jiného, proč jsem tohle odsunula na vedlejší kolej, ale myslím, že bylo nutné dát tomu ten pravý čas. Takže rozhodnout se vyjet nebylo těžké, jen to muselo přijít v ten správný čas. Myslím, že se objeví překážky, co budu muset překonat, ale vždycky říkám že to zkrátka nějak dopadne… ještě se nestalo aby to nedopadlo. Minimálně si uvědomím, jak nepodstatné věci v životě často řeším a hlavně věřím, že mi dobrovolnictví přinese spoustu příběhů a zážitků od lidí kolem.

Vyslání pro mě bylo velmi silným okamžikem a takovým reálným prozřením, že se to opravdu děje a já odjedu dávat svůj čas a lásku do světa.

Ivan Kolman / Bulharsko

Studuji obor Finance a právo na Masarykově univerzitě v Brně. Jsem vášnivým sportovcem a milovníkem zábavy všeho druhu, hlavně když jsou u toho mí přátelé. Salesiány znám od malička a nebylo těžké se do kurzu přihlásit, když přišla zčista jasna touha dobrovolničit. Pro mě jako měsíčního dobrovolníka to těžké příliš nebylo. Navíc pokud člověk cítí nejistotu, tak měsíční služba je za mě dobrý způsob, jak rozlišit, zda se hodí pro službu roční. Mimo jiné si myslím, že mě služba naučí si vážit toho, co mám a zároveň mně pomůže znovuobjevit vlastnosti a krásu života, které jsme pro samý pokrok zapomněli kdesi v minulosti.

Vyslání pro mě bylo velkým momentem, neboť až tam mi došlo, na jak ohromujícím díle se podílím.