7. až 16. srpna jsme se v areálu Junák v Mentaurově u Litoměřic sešli na letošním ISECu – anglickém táboře. Pro mě to bylo poprvé, co jsem tam byl, a upřímně jsem vůbec nevěděl, co čekat. Původně jsem jel hlavně proto, že můj nejlepší kamarád nechtěl jet sám. Angličtina pro mě byla příjemným bonusem a o tom, jak moc si těch deset dní nakonec užiju, jsem tehdy neměl ani tušení.
Celkem se nás sešlo necelých třicet účastníků, o které se staralo pět českých leaderů – Vlastík, Mája, Kunt, Martin, Renča a také dva zahraniční leadeři, Nemo z Černé Hory a Sara z Ázerbájdžánu. Už během prvních hodin bylo neuvěřitelné, jak rychle jsme se začali poznávat. Přestože jsme první den byli prakticky cizí lidé, brzy se objevily přezdívky, společné vtípky a hlavně pocit, že do skupiny opravdu patříme.
English Challenge
Velká část programu byla samozřejmě spojená s angličtinou. Jednou z největších výzev byla English Challenge, při které jsme měli celý den komunikovat pouze anglicky. Pomohla nám překonat počáteční ostych a zjistit, že i když člověk nezná každé slovo, dokáže se bez problémů domluvit. Čekala nás také Blind Challenge, kdy jsme několik hodin fungovali poslepu. Kromě toho jsme si užili spoustu týmových her, energizerů, kreativních aktivit a nechyběly ani prezentace našich zahraničních leaderů. Nemo nám představil Černou Horu a Sara nás provedla Ázerbájdžánem, jeho přírodou, památkami, tradicemi i tanci.
FOMO a jiné věci
Program ale nebyl jen o angličtině. Některé aktivity nás přiměly zamyslet se nad tématy, která řešíme i v běžném životě – například nad FOMO, sociálními sítěmi a internetem. Probíhaly také aktivity zaměřené na sebepoznání a nechyběl prostor pro otevřené rozhovory s leadery. Zajímavé bylo třeba povídání ve skupinkách, kde jsme si sami připravili otázky na témata, o kterých se běžně nemusí mluvit úplně snadno. Řešila se například víra, alkohol nebo naše vlastní zkušenosti a názory.
Velkým zážitkem byl také dvoudenní výlet. Vyrazili jsme přes Litoměřice do Žitenic a noc jsme strávili na fotbalovém hřišti. Večer jsme si užili mši při západu slunce a ráno jsme se zpátky vydali v týmech podle mapy a cestou hledali různá místa, u kterých jsme se museli vyfotit.
Neméně důležité ale byly chvíle, kdy zrovna žádný program nebyl. Volný čas, volejbal, společné povídání, vtípky, memes nebo třeba „táborový“ Instagram, kam jsme mohli přidávat prakticky cokoliv. Právě tyhle obyčejné chvíle byly možná jedním z důvodů, proč si na sebe všichni tak rychle zvykli.
Nebyl to jen obyčejný tábor
Ke konci tábora za námi přijeli také bývalí leadeři, což nám připomnělo, že ISEC nekončí posledním dnem tábora. A samozřejmě nemohla chybět ani závěrečná párty. Po ní následovalo ráno, kdy už byla většina z nás po celé noci bez spánku dost unavená, ale zároveň jsme si asi poprvé naplno uvědomili, že se blíží konec.
Na závěr dostal každý účastník vlastní kartičku, do které mu ostatní mohli napsat vzkazy. Když jsem si pak četl, co mi ostatní napsali, došlo mi, jak moc jsme se za těch deset dní dokázali sblížit. A možná právě to je na ISECu nejzvláštnější. Přijedete jako skupina lidí, kteří se navzájem skoro neznají, a o deset dní později odjíždíte s pocitem, že jste součástí něčeho, co jen tak neskončí.
Za sebe můžu říct, že jsem na ISEC jel poprvé, ale rozhodně ne naposledy. Nečekal jsem, že během deseti dní dokážu poznat tolik skvělých lidí, zkoušet nové věci a tak rychle se cítit jako součást kolektivu. A když jsem při odjezdu zjistil, že se mi vůbec nechce domů a že mi všichni budou chybět, bylo mi jasné, že těch deset dní pro mě nebylo jen obyčejným táborem.
Možná právě proto se mi na ISECu nejvíc líbilo, že člověk nikdy přesně neví, co ho čeká. Přijede poprvé mezi téměř cizí lidi a odjíždí s desítkami společných zážitků, vzpomínek a nových přátelství. A i když tenhle ISEC skončil, mám pocit, že pro mě tím vlastně něco nového začalo.
Díky za ISEC. Uvidíme se příští rok.
Jan Volráb a Tomáš Knápek
